Těsto na pracny zadělávané v tibetských mísách

Málo platný - tradice jsou tradice. Včera Mikuláš a za dveřmi Ježíš. A ten s sebou kromě naděje přináší třeba i vanilkový rohlíčky, nebo pracny.

„S těstem je to jako s lidma... Musíš přesně odměřovat, mazlit se s ním a nakonec tu hmotu něžně poplácat dlaní, stejně jako poplácáš prdýlku miminka. Teprve pak je hotovo a můžeš tvořit. ... a nespálit.“

Dali jsme si se sousedkou takové malé sousedské předvánoční těstobraní.

Mlha nám ochotně hladila hlavy a dohlédnout skrz ní bylo skoro pohádkové. Tu a tam se někdo vynořil, pozdravil a zase v mlze zmizel. Sem tam kolem nás projelo auto, kterého zadní světla v mlze ztrácela po chvíli na významu a pak celé auto ta bílá, nad zemí se vznášející řiďounká krupicová kaše v cukuletu úplně pohltila. Neslyšet motor, jako by auto ani nebylo.

„... a pak oříšky.“ dumala dál Miládka. „To je vždycky ošajstlich, aby ti v hromadě oloupanejch nezůstal ani kousek skořápky. Ta umí člověka zaneřádit, ani si neumíš představit.“ pokyvovala mlhou orosenou hlavou.

„A kolik toho vlastně, Miládko, na vánoce pečete?“ zeptal jsem se.

„Hochu...“, vzdychla Miládka, „někdy mám pocit, že peču imrvére. Voni sou všichni od nás tak nějak od narození žraví. Jednou jsem dokonce pod stromkem našla pečící troubu. Na elektriku. Že prej proto, abych mohla píct víc najednou. Dunajskej dárek, ti povim.“

Miluju tyhle zavedeny jazykový roztomilosti.

„No...“, polknul jsem smích ukrývaný v sobě, „dyť vás je jak psů a pekařka jste skvělá, jak vím.“ – vzpomněl jsem si na její podzimní koláč se švestkama a mákem, kterej jsem okoštoval.

„Přesně.“ odsouhlasila Miládka, „...je nás jak psů. Si tak někdy říkám, že kdybych je všechny zapřáhla do saní, odtáhli by mě lehce až do Ulánbátáru. Ale je to vo nervy, ti povim. Po každým pečení bych potřebovala skočit na stůl.“

Tohle mě překvapilo.

„Skočit na stůl pomůže od únavy a stresu?“, zeptal jsem se.

„Masážní stůl, přece...“ upřesnila Miládka. „Já jak peču, tak neznám čas. Venku tma, doma bordel, ale bába stojí u plechů a plácá těsto po prdýlce. Tak to teď u mě vypadá. Ani nemůžu pozvat holky na kafe.“, zhodnotila Miládka předvánoční situaci u ní doma.

„Tak to chce nějakej milej relax, Miládko.“ navrhnul jsem.

„Jóóóóóóóó?“ vykulila očka drobná pekařka. „No o tom mi povídej. Relax asi zažiju až pod hlínou. Vždycky když z rádia slyším „róóó o zjíímeejte“, tak si řikám: no kdy asi?!!!“

„Tak to by chtělo třeba tibetský mísy.“ navrhl jsem bláhově.

„A k čemu, prosimtě?“, vyvalila Miládka oči ještě víc.

„No k tomu relaxu, uklidnění, usebrání se.“ pokračoval jsem ve vychvalování mnou navržené možnosti, jak si po pečení ráchnout.

„A proč zrovna tibetský? Obyčejnej lavór nestačí?“ pátrala dál Miládka.

„Na ty se hraje.“ dovršil jsem ódu na tibetské mísy.

Miládka se zarazila.

„Počkej, počkej. Jako že bych jednou rukou zadělávala pracny a druhou mlátila do nějaký mísy z Tibetu? Nejsem Kaprfíld.“

„Na ty mísy se hraje. Mísu naplníte vodou a jezdíte po její hraně válečkem.“, naznačil jsem možnosti.

„No pane jo.“, zalkla se skoro Miládka. „Takže dvě mísy, v jedný těsto, ve druhý vodu a ještě váleček. Všim sis, že mám jen dvě ruce, jo?“

„To nejde přehlídnout, Miládko.“, zasmál jsem se i já.

Mlha stále padala na naše hlavy mudrující o možnostech využití tibetských misek v rámci příprav tradičního českého vánočního pečiva.

„No tak vidíš. Mám dvě ruce, jeden lavór a ješta tak 5 kilo pečení před sebou. Takže...jestli mi chceš pomoct, vezmi mísy a přiď mi zahrát. Vodu a váleček doma mám. A teď musím do konzumu. Došel mi vanilkovej cukr.“ řekla Miládka, stoupla si na špičky, dala mi pusu na tvář a pak zmizela v mlze jako duch.

Škoda, že mě při loučení nepoplácala po prdýlce. Cítil bych se jako těsto na vánoční cukroví.