Tak co, půlka prázdnin je pryč, viď...?

Pamatujete si tuhle větu z doby, kdy jste si prázdniny užívali? Nebo slýcháváte tuhle větu teď, kdy se červenec láme do srpna? Věta je to podle mého soudu stejně nesmrtelná jako: "Nobody´s perfect". Nebo dokonce, NEDEJ BOŽE, tuhle větu dětem říkáte???

Čekal jsem ve frontě u kasy. Kousek ode mě se zastavila mladá ženská s asi 9ti letou holčičkou vedle sebe.

"Hanko, ahoj" zvesela zavolala na paní, co stála přede mnou ve frontě. "Uvidíme se večer u táboráku?" zpívala její pusa prázdninová slova při pátečním odpoledni. "Jo, jo, pro buřty ještě jedu a pak mizíme rovnou na chalupu", odpověděla Hanka a dodala směrem k té malé holce "...tak co, půlka prázdnin pryč, viď...?"

Mě její slova dostala pořádnej kus do historie, a holku na druhý straně kasy zasáhla bolestněji než několik ran z kalašnikova.

Nic se nemění. Všechno se opakuje. Vzpomněl jsem si na tohle kouzelný rozhraní léta, když si moje babička se sousedkou Máňou sedly k odpolednímu kafi s rybízovým koláčem. Urskávaly ho skryté ve stínu mizerně plodící švestky u nás na zahradě a vedly tyhle "prostředprázdninové řeči".

"Holka, ráno už mě zebou nohy, když vylezu z chalupy na trávník" řekla babička a odplivla z pusy kus hrubě umleté kávy. Žádný instatní kafe se tenkrát nerealizovalo, zalejval se poctivej lógr.

"To víš, Lidko, svatá Anna, chladna z rána.., polovina prázdnin pryč, to to uteklo, co?" dodalá Máňa a mrkla laškovně směrem k nám, dětem, který jsme ke koláči s drobenkou dostaly vodu s domácí malinovou šťávou.

Jak já jsem obě  ty ženský v tu chvíli nenáviděl! Jak já jsem nesnášel všechny ty návštěvy, které k nám na chalupu v těchto obdobích přijížděly a opakovaly pořád dokola tu hnusnou větu o polovině prázdnin. Chabou, opravdu chabou náplastí na takto sdělenou krutou pravdu byla do ruky nenápadně zasunutá kofila nebo ledové kaštany. Chuť čokolády prostě neměla v tu chvíli šance přebít zklamání z toho, že polovina těch báječných dní, kdy nebe je modrý jak to nejkrásnější moře, kdy voda v rybníku za chalupou je "jako kafe, skoč si, skoč...!", kdy les na obzoru v nočním tichu šumí jako z toho největšího hororu, kdy sladká šťáva z melounu kape po bradě na bílý tričko, kdy....  Chuť žádné čokolády nemohla zkrátka pomoci zapomenout na to, že polovina prázdnin je v tahu. Červenec byl pryč a my vcházeli do poloviny druhé. A přestože to byla druhá stejně dlouhá polovina prázdnin - byla vždycky nějak kratší!

V srpnu jsem se ponořili do té části prázdin, kdy jsme ještě museli stihnout prolézt všechny skládky kolem vesnice a přitáhnout z nich staré vyhozené dětské kočárky, abysme je mohli přemontovat na káry. Ponořili jsme se do poloviny, kdy teprve začnou zrát maliny a růst houby. Do poloviny, kdy se začne kosit tráva a my jí budeme muset jednou denně obrátit hráběma a až uschne nakupit a naházet přes tuhle kupku igelitový plachty, aby seno nezmoklo. Do poloviny, kdy voda v rybníku začala chladnout a venku byla dřív tma. Do poloviny, za kterou už nebyla polovina volná, ale ostrej měsíc začátku školního roku. Do poloviny, v jejímž závěru jsme už v novinách začali číst titulky "Hurá do školy", "Konec prázdnin" a mámy a tátové začali navštěvovat papírnictví, abysme měli všechny obaly, gumy, kružítka, penály a tužky.

Prádniny! Jak rád bych se vrátil třeba jen do té druhé kratší poloviny. Prázdniny! Jak dokážu pochopit strach dětí, když se k nim v tuto dobu blíží dospělí s malou čokoládou v ruce...

Mlčme. Neříkejme nic. Jen jim tu čokoládu podejme, nechme si přihrát míč a nakopněme ho vší dětskou silou ať vyletí do toho letního prázdninového nebe, které se na žádné poloviny dělit nemusí....