Tahle země není (pro některý) starý!

Chvílema jsou vyděšení. Postávají na ulicích a rozhlížejí se. Z tramvaje vylézají gekonsky pomalu a těsně u regálu s jogurty dokázou stát nehnutě i pár minut. A často, s holí v ruce, přešourávají silnici totálně mimo přechod pro chodce. A u Lidlu pořádají diskuzní fóra.

Život je plný nástrah.

"Slyšela si to hlášení, Miládko, do čeho mám strčit mojí oupenkárt?", obrátila se lehce vyplašeně dáma ve šmrncovní hučce z holešovické tržnice na svojí spolucestující, která měla na hlavě klobouk.

"Do validátoru", odpověděla nezúčastněně Miládka v klobouku a levou rukou srovnala pravý roh igelitky, kterou třímala její pravá dlaň.

"A to je kde?", zeptala se hučka, "mám totiž oupenkárt od mojeho Milana, ale že jí mám někam strkat mi neříkal.", říkala a překvapením téměř lapala po dechu. "Co když už neplatí?"

"Tak si radši ještě jeď koupit jízdenku, Vlastičko", ještě víc vystresovala na peronu stanice Pankrác Vlastičku Miládka. "Já tady na tebe počkám.", rozhodla.

"Zavolám Milánkovi, on mi poradí", řekla Vlastička a vytáhla z kabelky mobil. Byla dosti rozčílená, koulela očima a lehce se třásla. Z pouzdra, které vytáhla společně s mobilem, vyndala brýle a vymačkala Milana. "Mě snad klepne pepka, já tyhle překvapení nemusím, Miládko. Však víš..."

Vlak co centra jsem si nechal ujet. Mám tyhle nahodilé příběhy rád.

"Počkej počkej, už to zvoní", řekla Vlastička Miládce. Ta stála v absolutní klidu vedle a v ruce držela papírovou jízdenku. Nervózní nebyla.

"No, Milánku, ahoj, tady máma. Jak se máš?", začala standardně jako každá máma, která volá dětem a nechce je okamžitě zatáhnout do problému, protože je přesvědčena, že svým telefonátem otravuje.

Chvíli ticho.

"No, potřebuju, no.", přišlo během pár vteřin doznání Milánkovi. "Jak jsi mi koupil tu openkárt, tak teď mi řekli, že jí mám strčit do nějakýho generátoru, aby byla platná. Víš o tom něco?", říkala lehce rozhozená do mobilu Milánkovi, koukala přitom na Libušku a ta souhlasně potichu pokyvovala hlavou.

"No já nevím do jakýho generátoru", řekla po chvilce mlčení do mobilu.

"Agregátoru...", zasyčela s výrazně vykulenýma očima na Vlastičku Miládka.

"Vlastně ne do generátoru, já to spletla, do agregátoru jí mám strčit, Milánku, do agregátoru", opravila informaci pro Milánka jeho maminka.

Chvíli ticho.

"Ne, žádnej pán mi to neřekl, hlásili to v rozhlasu po drátě tady v metru na Pankráci", vysvětlila další podrobnosti o příběhu Milanovi jeho maminka.

Miládka stála poblíž, koukala upřímně na volající Vlastičku a v ruce žmoulala svoji papírovou jízdenku.

"Jak mám vědět kde to je, když nevím, co to je?!", odpověděla do mobilu Vlastička. "Neříkali, kde to je, viď Miládko. "A já teď nevim, jestli je moje oupenkárt platná. Abych nejela na černo.", zpovídala se s nehranou naléhavostí v hlase mobilu Vlastička.

Přijížděl vlak. Musel jsem do něj. Pracovní schůzka v centru čekala.

Popošel jsem k Vlastičce.

"Nerad ruším, ale do validátoru ji musíte strčit a nabít", oznámil jsem Vlastičce a vlezl do vagónu.

Metro ve stanici ještě chvíli stálo s otevřenými dveřmi.

"Takže, Milánku, do validátoru. Teď mi tu jeden pán řekl, že do validátoru.", zaslechl jsem poslední slova vyřčená Vlastičkou.

Dveře metra se zavřely a já jsem zmizel v tunelu.

Až budu víc starej, odstěhuju se na chalupu.