Slanej lízanec

Často máme některé situace spojeny s úslovím „to nikdy nezažiju“. Ale pak, třeba po opravdu dlouhém snění, zastaví džíp v africké buši u lodge s názvem Slaný lízanec...

Džíp, do kterého jsme pod rovníkem ještě za černočerné africké noci zalezli, působil na první dojem tak, že jsme spolu stejně staří... Ale nešť – každé dobrodružství a zážitek nějak začít musí.

Vyjeli jsme z pobřežní vesnice Watamu a po zhruba 300 km jízdy jsme dorazili do národního parku Tsavo v Keni.

A já, jak bylo až dosud obvyklé, neseděl před televizí při sledování dokumentu BBC o safari, ale z okna auta jsem při pomalé jíždě buší pozoroval to, o čem jsem si až do té chvíle myslel, že „to nikdy nezažiju.“ Dva dny budu pozorovat zvířata a jednu noc s nimi strávím přímo tam, kde žijou. Sny se plní!

Venku příjemných 30 stupňů. Lehký vítr pohyboval trsy uschlé trávy a rozhoupával větve stromů s ještě zelenými lístky na nich. Na obloze mraky nakupené do měkkých bílých peřinek a pořádných duchen. Mraky tolik podobné těm u nás v době léta! A léto – to já miluju. Proto se v období naší zimy vydáváme pod rovník.

Džíp si lehce pobrukuje, od jeho kol se zvedá drobný červeně zabarvený prach a vy máte oči na šťopkách a mlčíte, protože to, co vidte, vám vezme z pusy všechna slova, která jsou v danou chvíli méně než málo.

Na horizontu, za rozlehlou buší, chrání horský pás celou plochu, na které se nacházíte. A na vzdálenějším horizontu zahlédnete známý tvar hory Kilimandžáro. Ano, té hory, o které jsem se na základce učil. Ano té hory, na které i v Africe leží sníh. Ano, té hory, o které jsem si myslel, že ji nikdy neuvidím. Další splněný sen!

Džíp potichu dorazí k jedné z mála vodních ploch (je období sucha) uvnitř národního parku. Kolem vodní plochy se pasou gazely štíhlé jako baletky a jemné jako hedvábný papír. Bílé volavky stojící tenkýma nožkama v bahýnku se opatrně rozhlížejí a občas zaboří zobák do vodní plochy napajedla. A kolem to tak divně šustí různými zvuky zvířat, která ještě vlastně ani nevidím. A mně se v hlavě usadí slova Karen Blixenové a poznání Jane Goodall a Ernesta Hemingwaye, kteří Afrikou žili.

A pak, do toho ticha narušovaného jen zvuky zvířat zazní mocná fanfára. Fanfára vytroubená choboty slonů, kteří k napajedlu dorazili. A motor džípu ztichne a vám vyschne v krku a polykat není co. Kromě zážitku.

Sloní tlupa s malými slůňátky (které byste okamžitě pomazlili, kdyby vedle nich nestály jejich maminky...) dokreslí do dokonalosti celý ten výjev, který máte na dosah a na doslech. Fantazie!

A pak pan Džíp zase nastartuje a jedete rovinou, na které míjíte stáda zeber a antilop, které často ustanou ve spásání zbytků zeleného a dívají se vám do očí a vy nemůžete uhnout, protože jste právě potkali krásu.

Při dalším popojíždění minete elegantní žirafy, které okusují zelinkavé lístky v korunách stromů, jež vypadají jako velké africké slunečníky. Ani tyhle krasavice se nenechají rušit těmi, co je s pusou otevřenou dokořán pozorují z auta.

A když na sklonku prvního dne můžete pod stromem zahlédnout lvici s mláďaty vyvalujícími se pod dalším stromem, máte za to, že víc už není možné.

Omyl!

Džíp vás odveze k lodgi, která se jmenuje Salt Lick (Slaný lízanec). Uprostřed buše stojí na vysokých nohách malé kulaté domky. Cestu mezi nimi tvoří dřevěné mosty zpevněné silnými provazy. Hlavní částí lodge je velká terasa umístěná nad další napajedlo a k němu po celý den přicházejí žíznivá zvířata.

Sedíte na křesle, obsluha z místní restaurace vám přinese šálek čaje a malou sušenku k tomu, abyste ji nesnědli! Nadrobíte si ji totiž do dlaně, tu natáhnete před sebe a cukuletu vám po dlaních posakují drobní ptáčci, kterým se modré peří po těle leskne jako drahokam Tagua. Na dlani jen cítíte drobné škrábání ptačích nožiček a jemné ťukání ostrého malého zobáčku sbirajícího z ruky drobky sušenky. A k tomu všemu nadpozemskému vidíte k vodní ploše přicházet stádo zeber, pár zatoulaných prasat bradavičnatých, plaché gazely a antilopy a všechno to máte tak blízko, že slyšíte sání vody do tlam těch všech žíznivých. Ráj!

A když se setmí a jste po báječný večeři, zatáhne vás celá ta atmosfére zpátky na terasu. Na stolek posadíte dvojku báječnýho africkýho bílýho vína a díky lehkému osvětlení napajedla pozorujete slony, kteří do napajedla ponoří konce chobotů, chvíli nasávají a pak chobot zastrčí do jejich obrovských tlam a vodů vysátou z napajedla napouští s velkou chutí do mohutných krků.

Lidé z celého světa sedící kolem vás mlčí, nebo jen šeptají. Víc mlčí. Takové okamžiky, které právě žijete si jistou úctu zaslouží.

A když na dohled od vás zahlédnete v tiché chůzi lvici, která opatrně místem prochází a rušit slony si nedovolí, víte, že právě zažíváte to, co se ze snu změnilo v realitu.

Další dvojku vína vezmete ve sklenici s sebou do malého domku, kde spíte. A tam si lehnete do postele postavené přímo proti oknu směřujícího k napajedlu a plnění snu si ještě o pár desítek minut mile prodloužíte.

„To snad není možný.“, ozval se do ticha Josef, ležící vedle mě a já jen mlčky přikývl a nepřestal pozorovat ruch ve zdejším drive inu...

... a pak pomalu usnete, hlava plná příběhů a setkání a když vás ze spaní probere lví zařvání, tak se jen spokojeně uvelebíte na pošltáři a sami sobě řeknete: „jo, svět je v pořádku.“

A ráno vstanete v půl šestý, i když jste na dovolené, a znovu sednete do džípu a vyjedete do ranního safari rozbřesku. Světlo je měkké jako tekuté zlato. Lehce frišno všude kolem a se zvířaty se probouzejí i jejich zvuky. Jejich volání. Jejich projevy radosti nad dalším novým dnem. Jste s nimi a oni jsou s vámi. Společné ráno v buši!

Džíp pak projede mezi horami a dopraví vás do Tsavo East, což je další část celého národního parku. A vy se tetelíte blahem. Tetelíte se stejně jako už fest prohřátý den a při obědě v další lodgi sedíte na terase, na talíři rýži a kus pečené ryby a před vámi skoro na dosah další napajedlo, kolem kterého postávají ptáci marabu a tváří je jako nepřístupní soudci. A když zvedáte k ústům sklenici vody...přijde slon, který je žíznivý stejně jako vy...

Po obědě už jen lehké povalování v bazénu lodge uprostřed buše a pak znovu do džípu přibližně stejně starého jako já a návrat na pobřeží Keni.

A vy v tom autě sedíte. Projíždíte volnou krajinou, projíždíte vesnicemi a malými městy kolem hlavní silnice. Afričané v barevných šatech, kozy a krávy pasoucí se kolem cesty, na které v jedné její části posedávají paviáni a sledují provoz aut.

Jedete Afrikou s hlavou plnou zážitků a nedýchání. S hlavou přeplněnou příběhy a splněnými sny.

––

Budu vyprávět, jak jsem se před dvaceti lety naučil snít…všechno se to přihodilo přesně, jak to budu líčit, ale co se týká jmen, míst a poměrů v zemích, kde se to odehrálo, nemohu se pouštět do žádného vysvětlování, čemu porozumíš, tomu porozumíš, zbytek nech být. Není to zrovna špatná vlastnost vyprávění, když z něho rozumíš jen polovině. (Karen Blixen)