Šišli mišli

Někdy vás toulání po světě zavede do země, kde lidé v ní žijící prostě šišlaj. Alespoň tak vám jejich dialogy vjížděj do uší.

Je ve světě město, které nikdy nespí.

Je ve světě město, které vidět znamená klidně umřít.

Je ve světě město, které je údajně stověžaté.

A je ve světě město, ze kterého vás bolej nehty u palců na nohou.

To město je na sedmi kopcích, ale opravdu kopcích, ne žádnejch vršíčkách, takže se jeho poznávání pěšky odbývá pochodování do kopců a s kopců dolů a to nehty na nohou dostanou setsakra zabrat. To město se jmenuje Lisabon.

Nohy máte po celodenním špacírování hyn a tak sebou po vyškrábání na další kopec prásknete na lavičku v parku, ze které koukáte na hrad sv. Jiří a řeku Teju hodně dole pod vámi. Ucaprtaný nohy natáhnete před sebe, z posledních sil pozvednete k puse láhev s pivem, který je chutí k plzničce vzdálený stejně, jako vy aktuálně k Praze a začnete, jako správnej lovec slov, vnímat svět kolemjdoucích.

Teda...snažíte se ho vnímat, protože rozumíte hlavně řeči svýho kmene, řečem anglosasů, němnóžka razgavarivajetě a "po polski" vás naučil děda. O řeči místního kmene nemáte ani šajn a navíc, což je větší handicap než nerozumět, NEŠIŠLÁTE a nemáte to správně měkké ň. "Pekéňo" - třeba.

Na lavičkách kolem vás seděj turisti i místňáci a těch je celkem hodně. Mladý si šišlaj do uší o lásce, starší se šišlavě smějou, maminky na děti šišlaj o štošešt a nad hlavou pořád slunce, který chlapovi bez vlasů rozpaluje mozek do teploty oceli tavené kdysi v Poldovce.

Prostě útlum jako švině.

Najednou se od vedlejší lavišky vydá k té vaší malej kloušek s vlasama šernejma jako pendrek z cukrárny a očima hlubokýma jako řeka Težu (píše se Teju, ale její název se z pusy zase vyšišlává).

Chvíli si vás prohlíží jako úkaz. Není divu. Dědka, pár metrů od skonu po celodenním špacírování, kterej ledva zvedne láhev k puse, se zapocenou hlavou a škubajícíma nohama, tak čašto aši nevidí.

"Keme voče?", vyklouzne z jeho malý pušinky a děděk prd ví, na co se malej ptá. 

Jenže...vzdejte šanči, když si s váma chce na cestách popovídat někdo místní? Co na tom, že mu je asi o víc než padešát let míň, než vám. Chče mluvit a tak do toho!

"Šašlik.", odpovíte prvním slovem, které vás napadne a ve kterém je dost háčků nad písmenky a tak doufáte, že ho rovnou neodradíte, když se mu, byť v nesmyslné odpovědi, snažíte vlíšat.

Kluk vyvalí nejdřív pravý a pak levý oško, nakloní hlavu a začne se, lehce v předklonu, pravou rukou drbat na jeho pravém koleni. 

"Porke voče naotem šeu čabelo?", ptá se bez bázně dál.

Zní to sice jako rumunština, ale vy víte, že šišlá portugalsky a rychle si ve stylu "piš jak slyš" do deníku, který po celou vaši cestu doplňujete zápiskama, poznamenáte sled slov jak jdou z jeho pušy.

Chlapešek drže čeká odpověď.

"Pekeňo", odpovíte slovem, který jste si zapamatoval, protože je něžný a dál už jen zase mlšíte.

"Kem é voče?", prček je vytrvalej.

Dědek se ale nenechá vyvést z rovnováhy a vychrlí další šlova: "Šišli mišli?"

Kluk se chytne oběma dlaněma za malý kolínka a v předklonu se začne nahlas smát.

Bolavý nohy, tělo, zapocená hlava a uvařenej mozek jdou do kelu. Je vám dobře. Dítě se směje a to je nad všechny medikamenty a rady světa.

V ten okamžik se na vedlejší lavičce začne vrtět dosud s druhou paní povídající si ženská. Hledá chlapeška, kterej jí zběhnul z dohledu. Po pár vteřinách ho objeví smějícího se u lavičky s nějakým pánem.

"Venha aki žoao", křikne směrem k nám.

"Žoao?", zeptám se prcka a ukážu na něj lahví piva svíranou v dlaních.

Kluk kejvne. Můj odhad, že se jmenuje Joao se splňuje.

"Kem é voče?", zeptá se on a prstíkem malým jak kousek špagety ukáže na vaše tělo.

"Eu?", zeptám se druhým portugalským slovem, které znám.

"Sim!", dupne kluk o dlažbu vyleštěnou miliony kroků lidí, kteří po ní kdy přešli.

Přichází vaše chvíle!

"Marek šišli mišli, kam jsme přišli.", rozjedete svojí českou portugalštinu do nebetyčna a je vám najednou krásně, vůbec ne utahano a uondáno.

Joao se směje ještě víc než před tím a poskakuje kolem kolem vaší lavišky.

"It´s everything ok?", zavolá maminka pořád sedící na lavišce poblíž a čeká odpověď spíš od vás, ne od svého Joaa.

"Yes. Everything´s fine. He´s a very nice and funny kid!", odpovíte k lavišce vedle.

"He´s a big story teller, take care.", směje se na vás maminka Joaa a z tónu jejího smíchu poznáte, že k sobě s malym prckem dokonale laděj.

"Mae, a seňor ešta šišli mišli!", křičí Joao na celý park a jeho smích vyletí nad všechny ty obrovitánský lišabonský kopše. Vyletí do míst, kam by ho nevyvezla ani pověštná tramvaj 28 nebo ani samotný Elevador de Santa Just.

Vysoko nad park, ze kterého vidíte Težu i hrad svatého Jiří vystřelí i české šišli mišli, tolik podobné dalším, pro vás pořád neznámých portugalských ušišlaných šlov.

---

Tak "ola, Joao", ždravím tě na dálku. Nikdy na naše povídání nezapomenu.