S mými vejci jsem na tom hůř než Jamie s těmi jeho

Jsem vařič. Jedna z věcí, které opravdu miluju, je postavit se k plotně. Mohl by to být krok k genderové vyrovnanosti. Sem tam jde o krok k průserům...

Už když se ráno probudím, lítá mi hlavou ne porcelánová mísa, ale porcelánový bílý talíř a na něm srovnaná snídaně.

Miluju rituál naplnění varné konvice vodou a scanování obsahu lednice a spíže se záměrem pokochat se přípravou jídla do mojí mlsný huby.

Dnes ráno jsem propadl touze přípravy vejce v rozvířené horké vodě. Že mě nehnala touha k chlebu s máslem a domácí marmeládou...

Teorii jsem měl v hlavě a vejce velikosti L jsem snadno dohledal v lednici. Pak už  nebylo nic lehčího, než v kastrolu roztancovat díky plamenu pod ním vodu a jemně jí přisolit.

Skořápce vejce jsem zasadil opatrný úder ostřím keramického nože a něžně jsem její obsah vlil do skleničky, kterou jsem postavil na linku co nejblíže kastrólku s vroucí vodou.

Se lžící v levé ruce (ačkoli pravák!) jsem zamýšlel ve vroucí vodě vytvořit vodní vír. Tak se to má udělat, aby syrové vejce sklouzlo to tohoto horoucího pekla a zcuklo se zjemna začalo tuhnout. V pravé ruce jsem v tu chvíli držel sklenici se syrovým vajíčkem.

Vír vířil, voda vřela a lžíce opouštěla kastrólek. 

Svoji pozornost jsem zaměřil na sklenici s vejcem. Taková brnkačka - držet jako pravák v pravé ruce sklenici s vejcem a vlít její obsah opatrně do bublajícího víru horké vody.

JENŽE!

Mrcha lžíce zřejmě (neviděl jsem to, jen slyšel) škobrtla o okraj kastrólku ve chvíli, kdy jsem pozornost soustředil na sklenici.

Potvora kastról ztratil na plameni balanc, rozhoupal se a padal směrem k mým holým nártům (často po ránu vařim nahatej). Stal jsem se ve zlomku hodně sprostým nahatým ranním mužem, který pohybem hodným Maji Plisecké u sporáku vyskočil a roztáhl obě nohy téměř do vodorovné polohy. Myslím, že se tomu říká provaz - u mě ale provedený ve vzduchu!

Následkem mého výskoku mi z ruky vyklouzla sklenička se syrovým vejcem, dopadla na podlahu a roztřískala se. Vejce se rozplizlo na běhoun u kuchyňské linky a já na všechnu tuhle sračku dopad bosým chodidlem pravé nohy.

Malej střep si našel cestu do mýho masa a běhoun mi podjel pod nohama díky linu pod ním a díky kluzkému vejci. Svou roli hrála i hmotnosti mého těla.

Instinktivně jsem se snažil kompletnímu pádu zabránit zachycením se hrany kuchyňské linky. 

Na dosah ovšem zůstala otevřená krabička se zbylými vejci (při vaření po sobě na lince průběžně uklízej - vlítla mi to hlavy rada mé matky...) a já jen sledoval, jak se překotila, mrcha!, a 4 zbylá vejce se ne symbolicky, ale přímo kolegiálně fyzicky připojila ke žlutobílému fleku na běhounu pod mýma nohama.

Dílo bylo dokonáno. Jediné, co zůstalo v tu chvíli funkční a na svém místě byl plamínek na sporáku.

Stáhnul jsem papírovou utěrkou vejce z běhounu, běhoun nacpal do pračky a namazal jsem si chleba s máslem a domácí marmeládou.