S houfem mých mrtvých

Jak jsem starej, tak blbě spim. Ale probudit se do tmy na Štědrej den neni to samy, jako se brzo ráno probudit 4. dubna, 21. května, 17. srpna, nebo 9. září. To je úplně jiný. A je putna, jestli je vám sedm nebo čerstvejch padesát.

Ticho v celém šestipatrovém domě a dokonce i na ulicích pod okny dává tušit, že jsem se probudil do výjimečného dne.

Je tma, do které pravidelnou melodii vycvakává pouze vteřinová ručička budíku na nočním stolku.

Nerozsvícím. Zůstávám v příjemném městském ranním černošeru.

Kontury zabalených dárků na prádelníku, tašky s lahvemi vína a hromadu ještě nezabalených drobností začíná pomalu odhalovat světlo z ulice.

Při prvním pohybu těla se z pelechu u postele zvedne i pes.

Chvíli na sebe koukáme a pak zašeptám: "Pojď se se mnou do obejváku podívat, jestli Ježíšek přes noc ozdobil stromeček".

Příjemně pohodlně a velelíně pomalu se vysoukám z postele, zatímco Stella už u mě sedí, protože je zvědavá na tak brzké dobrodružství.

Cestou přes halu zkontroluju pohledem mísu, která se krčí na balkóně a ve které okurky, brambory, vejce, mrkev, sůl, pepř a majonéza páchají celonoční nestoudné mesaliance vzájemného propojování.

Všude je opravdové předvánoční ticho a pořád ještě tma. A žádný sníh!

A do této tmy a ticha pouštím z mé hlavy do haly v mym bytě ty, kteří slavěj vánoce někde na nebi (kam asi postaví babička stromek letos?).

Přicházejí ke mně postupně a klidně ve chvíli, kdy v hale sedím na lavici a umožňuju tak každému z nich se na chvíli zastavit a sednout si vedle mě.

Říkám jim o tom, jak jsem se celý rok měl. Vyprávím o místech, kde jsem byl. V mých představách jim ukazuju fotky z letních prací s dětma z dětských domovů, chlubim se tim, že mám práci a na všechny se směju, protože jsem zdravej. A taky jsem je dlouho neviděl. Celej boží rok!

Naše debaty sem tam přeruší nastartování kotle v koupelně. Do kamen v bytě proudí teplo a slunce za oknama začíná vystrkovat drápky.

Vstanu z lavice a s houfem mých mrvých za zády vezmu do pravé dlaně kliku od dveří. Ty vedou do místnosti, kde by podle všech pranostik, pověr, pověstí a mých zkušeností z dětství měl ráno, na štědrý den, stát ozdobený stromeček.

To krásný dětský napětí v dospělém těle....!

Dveře nevrznou, protože jsou namazaný. Ale i tak jde o napínavé pikosekundy, kdy nechci být zklamán ani já, ani moji mrtví.

Závoj venkovního světla vycházející sluníčko už něžně rozhodilo po pokoji. Skrz žaluzie dostalo osvícení obejváku proužkovanou podobu a ve vrstvách prozářilo i malej veselej křivej a větvema mávající voňavej smrček.

"Je tady", skoro vydechnu s přivřenýma očima a nosem nadechuju vůni vánoc, které vlastně nemám rád tolik jako velikonce.

A moji mrtví ve chvíli zjevení stromku jeden po druhém mizí. Potichu. Nenápadně. Zase na rok...

Vyčurám se a vrátím se ještě na chvíli do postele.

Pokud jste letos nestihli být u vás doma prvními (ještě za tmy) u stromečku, zkuste to příští rok.

Štědrodenní svítání je stejně kouzelené jako stědrej večer.