Rusové nás naučili trpělivosti - jejich chyba!

Její syn jezdí na Ukrajině s humanitárními transporty ze Lvova do vnitrozemí. Její snacha pracuje jako vojenská zdravotní sestra v Charkově. A ona se v Česku stará o jejich tři děti.

S Oksanou jsem se potkal tento víkend na zámku mých přátel.

Malá, kulatá, usměvavá a rázná žena pár let po šedesátce.

Na zámek, kde dříve pracovala, s sebou přivezla hejno pěti dětí. Dvě její vnoučata žijí v Česku, kam se vdala jejich maminka - dcera Oksany a třináctiletá dvojčata a jejich sedmnáctiletá sestra dorazili ze Lvova do Čech za babičkou po vlastní ose.

"Můj syn", vyprávěla mi v sobotu večer u krbu v zámecké hale, "je ve Lvově posadil do autobusu a já na ně měla čekat v dohodnutý čas v Praze. Jenže oni se cestou ztratili."

"Ztratili?"

Oksana se nadýchla a úlevně vydýchla tak, až se zkroutil peršan rozložený pod našima nohama.

"Tři dny se nemohli dostat přes hranice, jaká tam byla šora. Víš? A vybily se jim mobily. A my nevěděli, co se s nima děje? Umíš si to představit? Tu hrůzu v hrůze, ve který teď Ukrajina žije? Jejich máma v Charkově v nemocnici, jejich táta někde po Ukrajině. Julie (ta starší sestra dvojčat) je tak krásná a ty dvě děti tak bezbranné. Hrůzou jsem celý ty tři dny nezaspala.", vyprávěla babička Oksana.

"Ale dobře to dopadlo." poznamenal jsem potichu a vzpomněl jsem si na večeři, kdy jsme s ní a jejími dětmi seděli kolem stolu a večeřeli a já si s nimi, k jejich překvapení, povídal rusky.

"Jsou v bezpečí, ale dobře to ještě nedopadlo. Ta menší celý týden plakala a klepala se, protože nemohla pochopit, že není možné zavolat její mamince. Že musí čekat, až maminka zavolá sama. A ta malá holka ví, že je válka! Děti nejsou hloupé. Takže mám ještě hodně práce." usmála se na mě Oksana. "Ale její bráška mi udělal radost. Řekl mi, že ať se nebojím, že on plakat nebude, že mu stačí dobrý papáníčko a teplo doma."

Při takovém vyprávění jen sedíte a posloucháte.

"Víš, já jsem Ukrajinka. Zvyklá na práci a Rusama vycvičená třeba v trpělivosti - jejich chyba. V osmdesátých letech jsem vstávala každý den ve tři ráno, abych se postavila do fronty na chleba a mléko. Ve frontě mě střídaly moje děti. A často se stávalo, že chleba ani mléko nepřivezli a tak jsem druhý den zase vstala ve tři ráno a postavila se do šory znovu. V tom nás Rusové vycvičili a teď se jim to vrací. Ukrajinská bojovnost je větší naší trpělivostí.", vyprávěla Oksana o životě na Ukrajině v 80. letech minulého století a pokračovala: "Do banky jsem dala všechny naše úspory, vyšlo takové nařízení. A Rusko nám za ně vydávalo papírky."

"Papírky?" zajímalo mě.

"Jo, papírky, bylo na nich napsáno 50, 100 a hodnota těchto papírku spadla tak, že jsem si za ty papírky mohla koupit leda tak chleba, když byl. To si neumíš představit, jak se za Rusů žilo.", vzdychla opět Oksana a upila vodu ze skleničky, kterou držela v ruce.

"A pak to bylo lepší? Myslím po volbách?" doptával jsem se.

"Ale nic neni dokonalý, ale měli jsme svobodu a ta je pro nás Ukrajince hodně důležitá. Jako pro každýho člověka, který chce žít svobodně. No a pak přijde ten karlik..." pokračovala.

"Karlik?" nerozuměl jsem.

"Da, karlik. Takovej ten malej jako ze sádry, máte v zahrádkách někdy."
"Trpaslík?" zkusil jsem to.

"Da," usmála se Oksana, "trpaslík karlik přijde k nám a začne nás zabíjet a bombardirovať naše mjésta." přecházela rozzlobená Oksana do směsice češtiny, ukrajinštiny a ruštiny. "A vyhánějí lidi z jejich země a ďélit ródiny. To je grich!" zamlžily se Oksaniny oči a její dlaň namířila k mým dlaním, aby se do nich schovala.. "Ale my vydrrržimi a vyhrajeme!" zakončila pevně. "Budeme bojovat, víš?" hladila její dlaň ty mé. "Krik padne u Ukrajinců i tehdy, kdyby jim nabízel chlib. Od Rusa si žádnej slušnej člověk nevezme ničogo. Ničogo!"

Polena v krbu praskala a jinak bylo ticho.

Seděli jsme společně ještě asi hodinu a pak se Oksana vydala do pokoje za všemi jejími dětmi a my jsme šli také spát.

---

Druhý den jela Oksana s dětmi a našimi přáteli (Italy), kteří vlastní zámek, na výlet do Kutné Hory. Loučili jsme se v zahradě zámku, protože my jsme jeli zpátky do Prahy.

Objal jsem tu malou velkou ženu a pevně jí stisknul.

"Všechno bude dobrý." odvážil jsem se zopakovat tyhle slova do jejího ucha.

Oksana mi dala pusu, usmála se na mě a řekla: "Já vím. Já vsjegdá optimíst."

"Bábuška, budět pica?", doběhl k našemu loučení její malý vnuk, který nepláče, protože mu stačí dobrý papáníčko a teplo doma...