Rakve z teleshopingu

"To že pošta zdraží balíky mě ani nepřekvapilo, ani nenaštvalo. Když si lidi nechoděj nakupovat do krámů a nechaj si všechno posílat, byli by na poště blbí, aby toho nevyužili. Otravná a nudná je ale nabídka teleshopingů" poznamenala matka a zvedla se z křesla.

"No to je zajímavý, a co v-kráječ nebo zubní pasta na bělení zubů holywoodských hvězd, na to jsi zapomněla?" šťouchnul jsem do matky, kdysi až mírné závislačky na tomto druhu nabídek a nákupů.

"Všechno má svůj vývoj, dřív tu taky nebyla tahle chalupa, ale moře, ty chytráku" kontrovala ona. "Takže jsem prošla jak obdobím v-kráječe, tak plastovým přístrojem na zpevňování brišních svalů, konče americkou kosmickou utěrkou, kterou nikdy nemusíš namáčet do saponu, protože pucuje uplně sama" zasnila se při jmenování základních pilířů života, které jí a jiným ženám poskytlo vysílání teleshopingu.

"No a pak jsem se vrátila ke klasickýmu struhadlu, modrý zubní pastě a kusu starýho trička, který opravdu nepochází z kosmu" dodala spokojeně. "... na kosmodisk jsem jim fakt už neskočila."

"Všechny ty vyfikundace (staré rodinné slovo) už mám za sebou. Nicméně se nepřestávám divit, co všechno jsou lidi schopný nejen vymyslet, ale dokonce vnutit ostatním" zastavila se na cestě do koupelny a sedla si na roh starého křesla nekoupeného ani přes internet ani v teleshopingu. "Viděl to svět někdy, aby psi srali doma? Aby je v tom jejich páníčkové podporovali tim, že jim koupěj nějakej plastovej hajzlík s vyměnitelnou zelenou destičkou, která prej ani "po"nebude  zapáchat? Taková kravina. To je jako tvrdit, že by Dutroux moh být nejlepším pionýrským vedoucím!"

"Taky to nechápu, ale funguje tak celej svět. Třeba ta prací kulička, kterou jen hodíš do pračky, nepřidáš žádnej prášek a prádlo je zářivě vyprané se zářivými barvami s rozzářenou pradlenkou s hubou od ucha k uchu" hodil jsem do debaty svůj postřeh.

"A co abtgronik pás, kterej si dáš přes břicho, lehneš k televizi, cpeš se chipsama a do rána shodíš nějaký to kilo?" dramatická odmlka bez jakékoliv mé reakce (proč bych na sebe zbytečně upozorňoval, že?).

"Jenže jak tak na tebe koukám" začala matka dost necitlivě, "tobě by se po břichu musel projet pásák, aby došlo k narušení struktury tukových buněk, kampak na tebe s abtronikem."

"A co by teda měli v tom ráji rájů nabízet?" dal jsem to placu nové téma.

"Hele, třeba rakve" bez váhání smečovala matka, až jsem pojal důvodné podezření, že tohle téma má už dávno zpracované.

"Třeba voňavý. S vůní louky, mořského vánku, nebo tvarohovejch buchet. A zevnitř pod víkem by mohly bejt ženský rakve opatřený zrcátkem - jsme na to zvyklé ze širmů v autech. Samozřejmě hezky polstrovaný a s kapsama po boku, kam se daj strčit mapy, rtěnka, nějaká ta Kofila nebo Milena. Taky pouzdro na brejle by se tam někam mělo vejít".

Čuměl jsem jako blázen. Bez schopnosti komentovat nebo oponovat. Takhle mě už matka dlouho nepřekvapila.

"Rozhodně by se nemělo zapomenout ani na místo na zásobník pro léky a pro kuřáky a kuřačky by mohly mit rakve uvnitř i malé popelníčky a místo na krabičku cigaret a sirky. A mobil - na ten bych málem zapomněla. Nabitej, samozřejmě" dodala pragmaticky.

"Myslíš, že když lidi dokážou koupit prokazatelný kraviny" osmělil jsem se přerušit matčin rakví monolog, "že by s mnohem větší intenzitou kupovali rakve? To jako pro svoje příbuzný?"

"To je jedno komu. Když by jí koupili sobě, mohla by se někde zaskladovat - na těch pár měsíců." podotkla matka.

"Na jakejch pár měsíců, copak víme, kdy umřeme?"

"A od čeho jsou v každý televizi po půlnoci ty vědmy, co?" zvedla matka obočí a usmála se. "Jen si vzpomeň, jak jsme spolu viděli Máriu, čo veděla naozaj všetko. Jen mít odvahu se jí zeptat na vlastní smrt a nejen na zaražený prdy nebo na to, jestli se mi Mirek, po dvaceti letech manželství, vrátí domů zpět od Hanky.... Víš kolika lidem by se ulevilo a jakej by na světě nastal soulad, kdybysme věděli, kdy přesně umřeme? Jak by na nás byli hodný všichni kolem, jak my bysme byli hodný na ty co maj umřít?! Ha! To by byly pořád vánoce, kdy jenom někdo řekně "hodně zdraví a ať se tu zase za rok sejdeme" a všichni kolem maj oči mokrý jako žáby zadky." poučila mě matka.

"Myslíš, že by se lidi mezi sebou fackovali a ženský se nechaly mordovat od chlapů, když by věděly, že za rok? Velký prd. Taková ženská by sbalila tomu pitomcovi kufr a na cestu ho vybabila pořádnou fackou. Jo jo, vědět tak, kdy umřeme, to by byl na světě klid."

Čuměl jsem s otevřenou hubou.

"No jo, kdybysme věděli, kdy umřeme, tak je fakt, že by to mohlo bejt svým způsobem přínosný, ale kde na to vzít odvahu?"

"A kde berou lidi odvahu kupovat psům do obejváku hajzly a věřit hlasům z televize, že ta utěrka byla vyvinuta pro NASA? Co? Já vim, nepoměřitelný, ale jsou podobný informace přínosnější než ta, že na VŠECHNO (na toto slovo dala matka velký důraz) tady máme ještě třeba pět let?

"Fajn, řekněme, že se jednou dostaneme k tomu, že se nebudeme bát zeptat, kdy to tady skončí a dokážeme si včas objednat rakev podle našeho gusta. Jen mi pak ale vysvětli, proč bys chtěla mít ve víku rakve zrcátko a proč já bych tam měl mít kapsu na mobil?" chtěl jsem mámu trumfnout.

"Ty to fakt nevíš" podívala se na mě matka, jako by mě nachytala při vědomostní soutěži, kdy nedokážu odpovědět na otázku, jaké je hlavní město České republiky.

"Nevim - povídej" vyzval jsem ji na souboj.

"Jseš si jistej, že  ležením v rakvi všechno opravdu končí?"