PS. Naději nenechávejte včerejšku!

Obvykle nepíšu dva blogy denně. Možná tři týdně a když je "slina", tak i čtyři. Tento můj druhý dnešní blog by měl být vysvětlením, co po včerejší prohře mého kandidáta v prezidentské volbě cítím. Prvním dnešním blogem s reakcí na včerejšek jsem prý ztratil glanc...

Po včerejší prohře mého kandidáta, pana Karla Schwarzenbergera, necítím zlost nebo cokoliv podobného.

K překvapení mnohých jsem - paradoxně - plný optimismu.

V průběhu prezidentské volební kampaně jsem opět získal hodně příjemný pocit z toho, že jsem Čech. Že jsem Čech, který zažil 70. léta, který zažil rok 89 a který s hodně podobnými pocity a postoji zažívá i začátek roku 2013 - první přímou volbu prezidenta.

A tento znovu, po více než dvaceti letech, získaný pocit v sobě nenechám umřít jen kvůli tomu, že můj kandidát byl poražen.

Naopak.

Pokud jsem měl možnost slyšet, číst a vidět, jaké nástroje dokázal vítězný kandidát v kampani uplatnit, musím a chci si v sobě pocit ze znovunabyté hrdosti na češtví udržet a pěstovat ho.

Tvrdit, že Miloš Zeman není mým prezidentem je hloupé. Je mým prezidentem, protože ho zvolila většina národa, ve kterém žiju. Tento výsledek musím respektovat a respektovat ho budu.

Očekávám ale (možná naivně), že ostatní budou respektovat mé rozhodnutí se proti osobě prezidenta vymezovat mým způsobem. Vím, že můžu očekávat nepochopení, protichůdné reakce a často hulvátská vyjádření.

Nepřekvapí mě to. Stejně tak se totiž vymezuje i "současný budoucí" prezident České republiky.

Den po volbách, které prohrál náš kandidát, bysme ale neměli plivat a zhrubnout. Stejně tak by neměli zhrubnout a plivat ani vítězové. Měli bychom mít všichni prostor pro vyjádření svých pocitů - ať radosti, nebo zklamání.

Inspirujme se tím, v co jsme po dobu volební kampaně věřili. Inspirujme se inteligencí, respektem, pravdou, slušností, entuziasmem, humorem a dobrosrdečností.

Naději, kterou jsme s sebou v lednu nesli, nenechávejme včerejší sobotě. Vezměme si jí s sebou do dalších dní. Bude to dobrej parťák!