Prděj krtci stejně jako my?

Jak už jsem tady několikrát napsal (a stále si na tom trvám) - naslouchat dětem je víc než zmrzlinovej pohár od Myšáka...

Zvídavost. Zvídavost a upřímnost tak nějak s rostoucím věkem člověka tvrdne, ráda se prochází v mlhách a často bývá zbytečně až bolavě umlčována zkušenostmi.

Z otázek pro obohacení se stávají otázky každodenní, dokola se opakující i přes vědomí toho, že odpovědi vlastně známe téměř pokaždé dopředu. Ještě před jejich vyslovením.

A přesně tuhle rutinu, monotónnost, nudu šedou jako předvčerejší ovesná kaše ztvrdlá na povrchu dokážou velmi dobře a něžně odehnat zvířata a děti.

Poklízel jsem po vánočních setkání v zahradě náš malej ráj. Sem tam zapomenuté nářadí sbíral kus po kusu, pod nohama mi praskal led na mokré stále zelené trávě, v rozích zahrady se jako malý svělešedí tuleni povalovaly zbytky sněhu. Ptáci nalétávali ke krmítkům s lojovými koulemi a i díky nim se dá zima pro mě k nepřežití nějak přečkat.

U jednoho toho tuleně jsem zaznamenal čerstvě vyhrabanou hnědou hlínu. Ten mrzák...vzpomněl jsem si na jeho činnost před dvěma lety, kdy zahrada vypadala jak po návštěvě divočáků..., ten mrzák je zpátky. A sakra...

„Ahoj“, ozvalo se za mnou. Malá sousedka, nabalená do kabátku, s čepicí naraženou těsně pod obočí, podupávala po křupavé trávě za mnou.

„Ahoj, Zlatovlásko...“, otočil jsem se k ní a mejma sedmačtyřicítkama a vahou zašlápl s gustem hlínu zpět tam, kam patří. Že to moc nepomáhá vím, ale ten pocit v tu vteřinu... „Máme tu krtka, vidíš?“, ukazuju jako učitel napřímenou rukou s napřímeným ukazovákem směrem k zašlápnutý hlíně.

„Hm.“ hlesne Zlatovláska. „Krtci jsou chráněný.“, dodá zřetelně a dívá se mi zpříma do obličeje.

A je to tady. Hurá. Dialog na férovku. Bez kličkování.

„To máš recht. Ale podívej...“, znovu jsem dramaticky ukázal na hlínu, „... kde si budete hrát, když to tady celý takhle rozrejpe?“

Zlatovláska jen tak jako na oko lelkovala pohledy kolem zahrady a bylo jasný, že jí v hlavě jede mašinka namazaná těmi nejlepšími dětskými olejíčky.

„Tak třeba musí ven, ne?“, začala.

„A proč?“, pokračoval jsem směle. Ale netušil...

„Tak třeba....“, popotáhla si Zlatovláska čepici z čela, aby na mě viděla, „...když prděj. Prděj přece krtci, že jo?“

„Pane Bože....“ skoro jsem vykřikl, „pane Bože – děkuju ti!“

„A jak tohle mám vědět? Jestli krtci prděj?“, držel jsem rty secvknuté jako kancelářskou spojkou.

„Jedi. Musej teda prdět. Jako my lidi. A jsou chráněný. A ven teda lezou, protože už to tam asi nemůžou vydržet.“, začala se Zlatovláska smát, až zalykat a ruce kolem ní v kabátku tak srandovně plandaly, že měl až člověk pocit, že nemá klouby. Žádný!

A tak jsem konečně svorku vyplivnul a začal se smát taky a to Zlatovlásce přidalo a předklonila se a chytla za bříško těma ručičkama bez kloubů a smála se nahlas rovnou přímo do tý zelený, ledem křupající trávy.

Když tohle opojení pominulo, sebral jsem o zeď opřený hrábě a otočil se ke Zlatovlásce: „Tak konečně znám důvod, proč krtci dělaj takovou neplechu. Děkuju ti.“ a malinkou jsem se uklonil, abych Zlatovlásce udělal radost.

„To máš stejný jako po peřinou, přece.“, byla najednou Zlatovláska nebývale vážná. „Když si prdneš pod peřinu...“, pokračovala směle, „... tak tam taky nestrkáš hlavu a deš ven, ne?“, koukla na mě přísně, až mě to rozstesknilo.

„A víš, proč my můžeme ven?“, mrknul jsem na Zlatovlásku.

„Nevim.“, zůstala zkoprnělá s drze nastaveným čelíčkem.

„Protože jsme taky chráněný. Tak.“ dupnul jsem si vzdorovitě jako malý děcko a hlína z mých podrážek zašpinila led na stále ještě zelené trávě.

„... a taky prdíme.“, smála se zase Zlatovláska a pak řekla „...já už musím jít...“ a mně bylo líto, když fakt utekla.

...

Jestli krtci prděj jako my...? Nevim. Ale už vim, proč dělají krtince.

Všem mým čtenářům, příznivcům i těm na opačném břehu přeju klidný, zdravý, povznášející rok. A poslouchejte děti a vnímejte zvířata. Ať se vám všem daří!