Porod. Doma. V noci. Bez elektriky!

Otázka domácího porodu má své příznivce i odpůrce. Stejně jako antikoncepce, rajská omáčka, autonavigace nebo křesťanství. Porod je ale věcí přírody a řídit ho je tak trochu mimo - si myslim já. Jak to viděj jiní... 

Mezi jinými jsme po příjezdu ke Kátě a Petrovi dostali info, že Čimina (jestli jsem zkomolil jméno kočičí holky, tak se jí omlouvám), bude každou chvíli rodit. Že prej se to může, s ohledem na velikost bříška, stát cobydup.

A pravda. Když tahle kočičí slečna (s výjimečným sexuálním apetitem, protože březí byla už pár týdnů a rok jí byl teprve před pár dny) vplula do velké kuchyně v domě, stáhla na sebe pozornost nejen nás lidí, ale i ostatních koček a psů, se kterými se v tomhle domě přirozeně koexistuje.

"My tu bydlíme s nima, ne oni s náma", usmála se na mě Káťa, když mi nalejvala voňavou čočkovou polívku s uzenejma chilli papričkama z Mexika.

Čimina se pohodlně uvelebila na bok přesně uprostřed místnosti. Břicho měla s ohledem na její drobý tělíčko opravdu veliké: jako byste koťátku do břichna nacpali 5 pytlíků s karamelkama. Všechna ostatní zvířata respektovala její stav, vyhýbala se jí a ani psi, ani kočky Čiminu nijak neprovokovali.

Polívku jsme snědli, výlet do Tábora udělali, koncert v Budějovicích si užili a domů na afterparty jsem se dostali kolem půlnoci.

Jako host jsem si mohl vybrat, kde tu noc, až skončí mejdan, přespím.

Zvolil jsem dolní místnost, s výhledem do zahrady, s velkou pohovkou a tichočernočerným nočním klidem. V malý vesnici, kde jsem se ocitnul, vypínaj veřejný osvětlení v deset večer a hotovo. Krása!

Ve 3 ráno jsme ukončili party, dopili posledního panáka domácí moravské meruňky, típli poslední malé než větší množství radosti, posbírali zátky od piva a uklidili ze stolů talířky se zbytkama sýrů, domácích klobás, kyselých okurek, nakrájených rajčat a dalšího, co na after party po skvělym koncertu potřebujete.

Rychle jsem vyčistil zuby, zalehnul na připravenej otoman, kolem mě slehlo cca 5 koček. Káťa mi přišla dát pusu na dobrou noc a zhasla.

Kdybych v tu samou chvíli spadnul o půlnoci do zrušené šachty v Ostravě, viděl bych toho možná víc...

Kočky předly a já zavřel oči (i když to fakt pro to, abych usnul, nebylo vůvbec nutný - tma jak v p...ytli - chcete-li.)

"Gloup. Ggggloup" - dosud nepoznaný zvuk rozříznul ticho.

Divnej, hodně divnej zvuk! Jako byste si dali do pusy nafukovací balonek naplnenej hroudama plasteliny a povrch balonku byl pomazanej gelem. A jakobyste tenhle nafukovaci balonek vypustili z pusy na stůl.

Po zvuku následovalo ticho. Ticho ve tmě.

"Glllloup. Plesk."

Ten zvuk se objevil znovu. Kočky spaly a já, s očima vytřeštěnejma do absolutní tmy, se ani nehnul.

Pak se přidal zvuk lízající se kočky. Ale všechny kočky na mé posteli spaly....

Na otomanu se nic nehnulo. Ani já je.

Gllllllllllooooooooooooooooooooooup. Plesk."

Nervozita stoupá. Čimina evidentě rodí!

Panika.

Co s tím ale teď já? Po meruňkovici, po pivu, po funkovym koncertu? Po několika větších než malých množstvích? V takový tmě? Kde je vypínač?

Ruce mlátěj o stěny kolem mě v bláhové naději, že narazí na vypínač.

Nenarazily.

Postupně se buděj kočky, které se mnou byly v posteli a odcházejí k oknu a vyskakují do tmy na zahradu. Vůbec je nevidim. Jen slyším vrzat okno, kterým se prosmýkávají a pak jen jejich tiché dopady do vysoké trávy pod okny.

Jsem s rodící Čiminou úplně sám. Ve tmě.

"Gllloup. Gloup. Gllllllllllloooooooooooooouuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuup. Plesk."

Vybičuju k maximálnímu výkonu sluch. Odkud se ty zvuky, kdy jednotlivá koťátka opouštění bříško Čiminy, ozývají?

Od té chvíle ticho. Mrtvolné ticho... Žádné kníkání nově narozených koček. Žádné lízání kočky matky.

Jen tma a ticho. Horror!

Asi se narodily mrtvý a Čimina to taky nevzdládla.

Měl bych vstát...ale když nevím, kde je vypínač a jsem tu prvně, tak to všechno ještě rozšlapu a zneuctím...

Proč já? Proč zrovna já?.... honí se mi hlavou, ale důsledek většího než malého množství je ten, že i v této opravdu příšerné situaci usínám.

"Klidně lež", budí mě hlas Káti, která se se nade mnou sklání v místnosti, kde jsem usnul. Venku svítí do plnejch slunce. Z lehu vidím bledě modrý nebe s bílejma obláčkama. Kočky seděj na okenních parapetech a dívají se do středu místnosti. Káťa se pořád usmívá.

"Kočky v noci zblily celou kuchyň. Zapomněli jsme na jednom talíři ty nakrájený chleby. Lež. Rozšlapal bys to. Chvíli počkej a já to stáhnu."

...do postele za mnou skočila Čimina a začala si lízat bříško...