Pokus o českou polyandrii nevyšel

Když se Věra Veřejňáková domlouvala se svými dvěma chlapci Ondrou Dostálem starším a Tomášem Odinem Petrovičem na společném bydlení jiskřily jim oči.

Tolik příslibů! Tolik možností a kombinací!

Jen považte: síla tří je vždy větší než síla pouhých dvou. Tři vždy zastanou víc práce a tím jsou prospěšnější. Je jasné, že jeden z těch tří bude vždycky tahoun a zbylí dva se s ním svezou. Ale pokud se vezou a občas šlápnou pořádně do pedálů, dojedou všichni dál. Tři vždycky lépe utáhnou rozpočet a napravují případné dluhy. I rozhodování ve třech je snažší a klidně můžeme říct i demokratičtější. Úkoly se také rozdělí lépe mezi více lidí - čím více lidí na úkoly, tím dříve budou úkoly splněny a co víc - s menší námahou!

Navíc v takové seskupení funguje i určitá zdravá rivalita. Když se tři domluví na společném životě a myslí do "doopravdy", měl by každý jeden mít chuť druhým dokázat, že je pro takový vztah opravdovým přínosem a inspirací pro dva zbývající.

Takže se dohodli. Našli si společný byt, stojánek v koupelně obsadily tři dospělé kartáčky, v šatně se objevily tří skříně pro dospěláky, komódy na dětské oblečení nebylo zatím nutno kupovat. Děti přijdou, až se zjistí, že to funguje. V lednici bylo dost piva a šampaňskýho, televize byla v obejváku i v ložnici které védodila postel velikosti king size. To víte, když tři dospělí nechodí do ložnice jen spát...

Věrka se více méně starala o domácnost a klukům pravidelně vařila. Pracovala na zkrácený úvazek - chlapi byli galantní a většinu odpovědnosti vzali na sebe. Ani Ondřej, ani Tomáš to nedávali Věře najevo. Naopak - úspěchy v práci slavili všichni tři, peníze házeli na jednu hromadu. Jednou se zní zaplatila technická na jejich společném autě, podruhé kabelka pro Věrku, po třetí se uhradil nákup v sexshopu, kde si společně pořídili nějaké ty hračky, když po určité době začal vztah zadrhávat v pelíšku. Zprvu vzrušující setkání těch tří v jedné posteli se postupem času obrousilo. Věra znala pindíky obou pánů už celkem důvěrně, kluci její prsíčka a spodek potkávali zpočátku i několikrát denně, a ani jeden z nich nebyl bisexuálního zaměření, aby mohli při milování experimentovat i této oblasti.

Došlo tedy k obroušení a výborná Věrčina kachna s knedlíkem a zelím neměla šanci trhliny v soužití napravit. Zkoušela kluky ještě uplatit různými dárky, ale ani to nezabralo. Kluci radši zůstali déle u televize a u piva a kuli společně plány, jak by v sobotu rádi vypadli sami na kola nebo jen tak si s nějakou partičkou kopnout fotbálek a po něm dát pár škopků.

A tak začala Věra dělat fóry. Nejdřív nenápadně, jako aby se kluci chytili za nos, že by o ní mohli příjít. Když tyhle nenápadnosti nezabíraly, nasadila těžší kalibr. Přestala vařit.

Uraženě seděla v kuchyni a pohledem upřeným na vyčištěnou linku a plnou lednici jakoby říkala: "Tolik dobra pro váš dělám, parchanti nevděčný a vy si to přitom vůbec nezasloužíte".

Kluci se rozhodli chlapsky. Klidně nevař. V hospodách je jídla dost.  Můžeme také najmout kuchařku, která bude vařit za tebe. Spíme už stejně odděleně, jídlo je to mejmenší. Věra sice nerada , ale souhlasila. Kuchyň protestativně opustila a začala o to víc remcat. Nepředpokládala totiž, že jí kluci vyhověj. Měla se za nepostradatelnou. Kluci byli féráci, i když to dopadlo, jak to dopadlo, nechali Věru žít společně s nima.

S galantností splnili i Věrčino přání mít v bytě malý kuchyňský koutek, ve kterém by mohla napravovat případné nedostatky na krmi připravené najatou kuchařkou... Labilní ženský je lepší v první fázi vyhovět - prostě věřit, že to pomůže. Nezdařilo se. Věrka po krátké chvíli svůj záměr opustila s odůvodněním, že pouhý koutek není dost reprezentativní pro ženu jejího kalibru.

...a z ničehož nic se rozhodla do kuchyně, ve které kralovala nová kuchařka, vrátit. A začala prudit ještě víc. Začala se chovat jako normální (škoda, že to nejde napsat, ale začíná to "pí") a kluci už cedili vztek mezi zuby.

"Já sem se rozhodla, že bych se chtěla vrátit do kuchyně, ale vařit si tam budu co chci já, ne co máte rádi vy. Mám na to právo, protože jsem se tak dohodli na začátku našeho soužití. Chci tu kuchyň, jinak..."

"Jinak co?" zeptal se Tomáš.

"Jinak odejdeš? dodal Ondra.

"Ne", odpověděla Věrka, "jinak vás budu prudit, štvát a otravovat pořádně dlouho. Už vám nikdy neuvařím, nepodržim, nevyperu, nebudu vás bavit a vůbec. Já chci jen to, na čem jsme se domluvili. Kuchyň."

"Víš co?" poznamenal Ondra, "nebavíš nás už pěkně dlouho. Kratší dobu, ale to to víc, nás oba štveš. Tvoje kuchařský umění nestálo za nic a pokud jde o to podržení, to už máme s Tomem taky vyřešený. Přestaň dělat bubáka, sbal si svoje věci a vypadni. Možná někde venku najdeš podobný blbce, jako jsme byli ze začátku my - my ti to přejeme. Ale nás už nepruď a zmiz."

Nepřipomíná vám to něco? Nemyslíte, že rozseknutí situace jako v polyandrickém vztahu Věry, Ondřeje a Tomáše by měl udělat někdo další?