Podívej, jak jsem krásně mokrá!

Brankou zahrady ta malá holka proklouzla s lehkostí vážky a s pištěním sviště.

Nebe nad našimi hlavami bylo modré jako šmolka a nekonečné jako prázdniny, které teprve začínají. Blonďaté holčičí vlásky byly splihlé, jako by to pískle vytáhlo hlavu z kýble a krátké mokré květované šatičky se lepily na její stehýnka až skoro lascivně. Hubené ručičky při běhu vytrčila drze k té šmolkové barvě nad námi, až měl člověk pocit, že chce polechtat těch pár odvážných bílých obláčků na jinak úplně čistém nebi.

„Markůůůůůůůůůů. Markůůůůůůů. Podívej, jak jsem krásně mokrá!“ pištěla ve chvíli, kdy ke mně doběhla s očima dokořán a s prstíkama pohrávajícími si s lemem sukénky od šatiček.

Vykulil jsem oči stejně jako ona a stejně jako ona jsem se i já jsem zkusil polechtat mráček nad námi. „To je kráááááááááása!“, pokusil jsem se zapištět v jejím tónu.

„Jsem proskakovala pod tím zelejváním, co tu Josef dělá. Chceš si sáhnout?“, vytasila na mě otázku ta krásně mokrá a já musel (s radostí) pokračovat v naší hře. „Tak pojď!“, vyhecoval jsem jí a v cukuletu jsem ji měl na klíně a její mokré dlaničky přistály na mojí oholené hlavě.

„Jsi tááááááááák hodnáááá!“, pokračoval jsem v prázdninovém pištění. „To jsem v tohle hicu fakt potřeboval.“, lebedil jsem si společně s tou mojí malou sousedkou.

„Všichni jsou hodný.“ řekla ta malá vážně a objala mě kolem ramen.

„No...všichni...“, zpochybnil jsem zlehounka její teorii o hodných lidech. „Opravdu všichni?“, zeptal jsem se vážně už bez pištění.

Holka se na chvilku zarazila, lehce se ode mě odtáhla, očima bloudila po rozkvetlé zahradě a pak dodala. „Všichni lidi jsou hodný, jen některý to ještě nevědi, že jsou hodný. Víš?“

„A co s tím budeme dělat?“, nasadil jsem stejně vážný tón, jako moje sousedka.

„No...prostě.... jim to musíme říkat, dokud si to nezapamatujou. Stejně, jako když se učím. Taky to před tím nevím. Ale když si to přečtu několikrát, tak už to vim a pak dostanu jedničku.“, zapištěla štěstím, že na to přišla. Že přišla na to, jak se lidi můžou naučit bejt hodný.

„Bejt hodnej je důležitý.“ pokračoval jsem v dišputaci a cítil, jak mokré šatičky mé sousedky sedící mi na klíně začaly promáčet moje šortky.

„To je ještě důležitější, než jídlo!“ zapištěla zase a na mém klíně se ta krásně letně mokrá holka radostně zavrtěla.

„To je ještě důležitější než hračky.“, zapištěl jsem znovu i já.

„No...tak to né. Hračky jsou důležitý.“, zasekla se. „A navíc...všechny hračky jsou hodný.“, smázla ze stolu mojí teorii o „hodnosti“ hraček.

„A jídlo hodný neni?“, kontroval jsem.

„To teda neni. Třeba vařená mrkev je zlá! Víš?“, seskočila mi holka z klína a postavila se přede mě a pozorně si mě prohlídla...a pak se začala smát, jako když rozsypeš kuličky na cvrnkání a plácala dlaničkama o mokrá stehýnka a smála se tak, až vyplašila kosáky ozobávající ve vedlejší zahradě tmavě červené třešně z větví stromu.

Pak napřímila ukázováček směrem ke mně a vyprskla další vlnou smíchu.

„Ty ses počůral.“, chechtala se až se zalykala a pořád při tom ukazovala prstíkem na moje mokré šortky.

„Sem ti chtěl udělat radost a bejt stejně mokrej jako ty.“, odpověděl jsem úplně vážně.

„Si hodnej.“ zapištěla, otočila se kolem vlastního těla skoro jako baletka Pavlovová, utrhla stonek pampelišky s už bílým květem a se vší silou mi to pampeliščí chmýří foukla do obličeje.

„Ty taky....“, odpověděl jsem a dlaní si z obličeje a vousů odstraňoval nafoukané padáčky pampelišky.

„Já už musím jít, víš?“, podívala se na mě lehce smutně.

„Tak jdi a zejtra zase přijď, jo? A nezapomeň mámě říct, že je hodná“, přidal jsem poučku.

„Já jí to už dneska řekla. Tak ahoj zítra.“, rozběhla se ta malá cácora zahradou až za ní vlály mokré šatička, jejichž lem se už od schnoucích stehýnek pomalu odlepoval.

Běžela zahradou domů. Domů, kde jsou hodní, ale je třeba jim to párkrát za den připomenout...

––

Ukrajina a všechno s ní spojené, hrubý domácí produkt, green deal, nebo třeba vyslovení nedůvěry. To a další podobné je pro některé nezajímavé. A mají recht!

Jediný důležitý je bejt hodnej!