Pocity imigranta

Jak se vám u nás líbí? Obyčejná otázka složená z obyčejných slov. A když jste někde novej, nemůžete se dočkat, až se vás někdo zeptá. "Jak se vám u nás libí?"

V prvních měsících se po přestěhování na vesnici stáváte pouhou okukovanou naplaveninou. Kor, když se do vesnice přestěhujete z Prahy...

Lidé vás pozdraví a jdou dál. 

Nejste tím, se kterým se zastaví a vedou řeči. Tohle privilegium si holt musíte zasloužit a počkat na něj. 

Doba akceptace trvá různě dlouho. Je třeba mít výdrž a zdravit a smát se na ostatní a pomoct třeba s vhozením těžké bedny do přívěsného vozíku.

Rok frnkne jako vlaštovka a k odpovědi na pozdrav najednou sousedé přidávají: "A jak se vám u NÁS líbí?"

Vyřčené "u nás"  znamená, že jste stále ještě na návštěvě, i když máte za rohem v bytě postel a vlastní záchod a taky špajzku a okna do ulice, kterou všichni ti, u kterých jste na návštěvě, špacírují do hospody nebo na plovárnu.

V hospodě sedíte lehce bokem a pozorujete štamgasty, kteří kradmo pozorují vás. Téměř rok trvá, než si spolu řeknete víc než "Dobrý den" a "Nashledanou". Respektujete jejich souručenství a čekáte, jestli vás do něj někdy přijmou.

Ve frontě u kasy místního magacínu postáváte s ostatními dlouho v tichu. Nemluvíte. Nedutáte. Nasloucháte. A štipec po štipci si dáváte odposlechama k sobě různé souvislosti. Ta je dcera té. Ten je hasič. Tamta loni ovdověla. Tenhle je nerudnej dědek s kárkou u popelnic. Támleta uklízí jen tak kolem obecního rybníka. A tuhle nedávno opustil manžel a nechal ji s děckem a malým psíkem samotnou v baráku.

A pak je tu Michal. Asi patnácti letej kluk s duševní poruchou. Vývoj zastavený cca v 5. roce života. Postava chlapa. Dlouhé hubené ruce a nohy. Můj ostrov, na který sem tam usedám v době, kdy je kolem samá voda...samá voda... 

Michal mě při setkání vždy obejme a směje se u toho. A já se směju s ním. 

...a představuju si, že se stejně budu jednou vítat s ostatními sousedy. Klidně bez toho objetí, ale vždycky s takovou chutí.

Michal je ale zatím jediným takovým sousedem. Musím počkat.

---

Po nějakym roce milých neústupností na obou stranách (oni zdraví a já se při odpovědi usmívám) jsou k obligátním slovům při pozdravech přiřazována slova další. Z pusy kloužou poznámky k počasí, k akcím obecního úřadu, ke zpoždění autobusů, ke křiku dětí vybíhajících ze školy a k dalším velmi neutrálním tématům. Žádné otázky. Nic osobního. To by tak hrálo...

A pak se to během několika dní úplně zlomí. Neplánovaně. Najednou. Je to tady.

"Tak co ty NAŠI noví sousedi?", mrkne na vás pani ve frontě u kasy. "No, nekoukejte.", začne mile zhurta. "No přece ty, co postavili barák hned u vaší zahrady. Jaký jsou? Viděl jste je vůbec?"

Hodně dlouho si představujete, kdy se jednou zlomí to, že přestanete bejt považovanej za naplaveninu. Chystáte si ciráty a scénář máte vlastně do detailu už dávno připravený. A vono je to uplně jinak. Jako vždycky a všechno!

"No...", blekotáte, "...já ani nevim.", přiznáte, protože to tak je. Ano, barák vidim - kdyby ne, bylo by to se mnou už hodně špatný - ale lidi v něm neznám. Neslídim. Až uvidim, tak uvidim.

"Vy nevíte? Dyť dole bydlíte. Já se tam nepotáhnu.", směje se a sype ze sebe dál. "Dyť vy to přece musíte vědět, ne? Nás taky zajímalo, jaký ste, když ste se přistěhovali, si nemyslete."

Musel jsem nějak debatu odlehčit.

"A to ste se dolu táhla, abyste to zjistila?", usmál jsem se s radostí.

"No co myslíte?", přiloží pod kotlík sousedka. "To víte že jo. A máte to tam hezký. Uklizený. Čisto. Tak to má bejt.", hodnotí.

"Voni maj kolem toho baráku ne úplně uklizeno, ale ještě stavěj, tak to chápu.", bonzuju jako správnej soused, ale nechávám si pro jistotu otevřený zadní vrátka pro nové, zatím nepoznané sousedy.

"No tak uvidíte. Mějte se. Jo...a uvidíme se na čarodějnicích, ne?", mrkne na mě laškovně a pak už jen vyhází k Haničce na pult nákup, zaplatí ho, naháže do tašek a odchází z krámu. "Tak ahoj.", mávne na mě ještě.

"Tak ahoj.". stávám se sousedem. Pocity imigranta po dvou letech končí.