Pískoviště/politika

Když má člověk čas a chuť, je dobrý jen tak naslouchat, co se právě děje kolem. A pak mu může být jasnější, o co vlastně sem tam v životě jde.

Máme u nás takovu „specialitu“ – dětské hřiště, které nechala obec zbudovat hned u hospody. Hospodskou zahrádku u nás odděluje od dětského hřiště jen drátěný plot. Jde tedy o mezigenerační knajpu – od batolat po seniory. Maminky mohou pojíjet, děti mají na dosah ruky – stejně jako sklenky s prosecem, nebo pivem.

Když jsem se včera vrátil zpátky domů (byl jsem na výstavě děl Williama Kentridge v Kunstahalle – velice doporučuji!), slunce ještě pěkně jarně táhlo a odtáhlo mě od auta rovnou k tomu našemu mezigeneračnímu místu potěšení.

Markéta přede mě na stůl hned u plotu postavila půllitr plzničky. „Tak jak?“, zeptala se jako správná hostinská.

„Dobře a díky.“, potěšil jsem se pohledem na ten poklad a půllitr s pěnou hustou jako sněhová závěj jsem sunul pomalu k puse.

„Tak to je dobře. Nejlíp je, když je dobře.“, odpověděla, ze stolu stáhla prázdné sklo a zamířila do vnitřku hospody k pípě.

Zahrádka hospůdky příjemně bzučela, lidi kolem stolu si povídali a děti na hřišti na dosah ruky zase řádily.

Obyčejně, když jsem v hospodě sám, vytáhnu mobil a čtu si, co mě zajímá. Včera jsem ale to čertovo mobilní kvítko nechal hluboko v kapse.

Zaposlouchal jsem se do dětských dišputací na doslech ode mě.

Holčíčka nabalená do jarní bledě modré bundičky a lehce provokativní růžové tutu měla pusu umatlanou od lízátka a hlavu zdobila do blond vlásků naražená čelenka s umělými vlčími máky. Její kdysi bílé punčocháče volaly po technické kontrole, stejně jako okopané špičky modrých botek.

Seděla, spolu s přibližně stejně starým kamarádem, na bobku kousek ode mě. Kamarád, zdejší sígr (a to já mám velmi rád!), jí po chvilce vytáhl olízané lízátko z pusy, protože přišla chvíle, aby si pošmakoval i on. Podělili se.

„A víš co?“, zaslechl jsem holčičí hlásek jako konipásek „já mám DESET korun! Koupíme si něco?“, vyjelo z ní ven a rychlostí lyžařského sjezdu šusem vytáhla z pusy kluka lízátko až to šplouchlo a vrazila si ho zpátky do svojí pusinky.

Kluk nadšením z oznámení té zprávy neomdlel, jak asi holčička předpokládla a chvilku pozoroval, jak se tyčka od lízátka mrská v holčičí puse.

„Za deset korun si toho moc nekoupíme.“, dodal poté.

„No tak si pučíme.“, kontrovala obratem holčička.

„No to by šlo...“, odpověděl klučík a otevřel pusu jako signál k tomu, aby mu holčička dala zase líznout. Byla hodná. Lízátko mu do rukou nedala, ale pěkně mu projela pusu tím umolousaným zbytkem cukru na tyčce.

Kluk si zase pošmakoval, ale jen chvilku, protože lízo zaplulo po chvilce do pusy tý malý treperendy.

„A do koho?“, zeptal se kluk až po chvilce, kdy od sebe odlepil horní a dolní rtík.

„Tak někomu zazpíváme!“ vykříkla nadšením nad svým nápadem, v puse lízo a upatlanýma rukama si rovnala baletní sukénku.

Upil jsem dalších pár loků z půllitru a čekal.

„Nebo mu zatančím.“, napadlo holku, vstala z bobku a začala se točit kolem vlastní osy. Maja Plisecka by výkon odměnila mohutným „brava“.

Přišla moje chvíle!

Z kapsy jsem vytáhl hrst drobných a vylovil mezi nimi kovovou padesátikorunovou minci. „Půjčím vám padesát korun, když mi zazpíváte a zatancujete.“ poslal jsem k těm dvěma zprávu skrz drátěný plot a ukázal oběma, kolik půjčím.

„Já zpívat nebudu.“, odsekl kluk.

„Já jo a i zatancuju, pane.“, nechtěla se holčička vzdát půjčky a strčila nosík do díry v drátěném plotě. „Co chcete zazpívat?“, zeptal se zvědavě.

„Když jsem já šel tou Putimskou branou.“ napadlo mě jako první.

„Tak jo.“ holka vytáhla z pusy lízo, předala ho klukovi a začala performovat ne zrovna taneční píseň a do tanečního výkonu k ní se pustila s odvahou a kreativitou Marthy Graham. Opřela se bříškem o plot, rukama po plotu jezdila v trhavých pohybech, střídavě zvedala pravou a levou nožičku a nepřestávala sledovat minci mezi mými prsty. Pohled k nezaplacení.

Kluk dál seděl na bobku, lízátko hluboko v puse a všechno to dění sledoval s velkým pochopením. Půjčka je půjčka...

Holčička vystoupení zakončila půvabným úklonem a nastavenou dlaní. Chytrá! Ta se neztratí...

Vstal jsem od stolu a minci ji podal, jako někdy podám obolos Cháronovi. Jen u něj půjde o platbu za službu. Tady šlo o půjčku!

Holčička peníz čapla rychlostí a umem racka, který mi vloni v létě u Baltu z ruky vyrval žemli s rybou na kyselo.

„Vidíš?!!!!!“, máchala vítězně mincí před nosem malýho kluka.

„A kdy mi půjčku vrátíš?“, připomněl jsem se nestydatě, protože jsem měl pocit, že po předání peněz jsem z hočičího světa úplně zmizel...

„To nevím.“, odpověděla bezelstně, klukovi z pusy vytáhla její lízo, vzala ho za ruku a prchli společně ze hřiště směrem k výčepu pro nějakou šmakuládu.

Já dál seděl u zbytku piva a říkal si, že i na píškovišti svým způsobem žije současná politika.

Za půjčku zatancujeme, co druhý chce, ale kdy a jak budeme vracet...to nevíme. Pískoviště/politika.