Nožičky, ručičky a všechno to ostatní...

V době podobné šedavému zamlženému podzimu míříme co nejčastěji s Josefem ke stěnám, kde barvy, tvary a významy dostávají řád a ti, kteří před mistrovstvím druhých postávají, mohou alespoň na chvíli zaplnit myšlenky a pocity souladem, křehkou něhou, nebo nám v barevné (nebo černobílé) zkratce umožní pochopit moment reality.

Proto jsme na konci února vyjeli do Drážďan, pronajali si byt přímo naproti Frauenkirchen a ihned po příjezdu a ubytování jsme prolezli Lipsiusbau (kvalitně obsazená výstava současného polského umění – česká v loňském roce byla ale lepší!).

Druhý den jsem absolutně propadl poprvé navštívené galerii Albertinum. Ponořit se do ní je vlastně opravdovým zážitkem! Jako když milovník sladkého objeví načančanou cukrárnu. Jako když vám vypadne první zub. Jako když si poprvé uvědomíte, kým vlastně jste. Tam nechané 3,5 hodiny mého života jsem s velikou radostí nechal osudu.

A pak ještě procházky kolem Zwingeru, na stojáka daný curry wurst (to prostě musíš), skvělé restaurace s milým personálem a nákup pár knih a bylo tu druhé ráno a já volám Zorině.

„Miláčku, to je dobře, že přijedete. A kdy tu budete?“, zaševelilo přes luft kolem nás do mejch uší.

„Hele, tak do hodinky, dobrý?“

„Takže už jsi na cestě, pacholku, co mě tu balamutíš?“

Nechtěl jsem prozradit, že jsem v Dráždanech a na chalupu to máme asi 40 minut.

„Hele, tak ahoj, za chvíli jsme tam.“ a zacvak jsem diskuzi.

„Ještě blumen!“, připomněl mi Josef a tak jsme čapli pugét tulipánů zabalených v lehce béžovým papíru (ten si pak Zorina stříhá na malé obdélníky a píše si na ně seznam, co koupit...) a z Drážďan vyjeli směr chalupa.

––

„...co je to za nožičky, a ty lučičky, to je ale milášek. Milej. Nóóoo. No no nóóóó. Ty kvítěšku, ty láškajdo moje, no no nóóóó....“ ozvalo se z chodby domu, kde máma bydlí přes zimu.

Já v ruce kytku, připravenej na leccos (od matky), ale absolutně nepřipravenej na to, co se děje za škvírou dveří do chodby.

Zadupal jsem teda mocně mejma sedmačtyřicítkama o rohožku, abych se napřed tak nějak ohlásil.

„A kto to k nám de. Kto? No no nóóó, to to je?“ šveholil v těch nejniternějších významech ženský hlas dál - zřejmě k miminku. Nic jsem zatím neviděl. Jen slyšel.

„Dedade. Deda je tu. No no nóóó...“ a do škvíry ve dveřích zapluly prsty ženské ruky, dveře se otevřely a za nimi stála paní s miminem v ruce, ale děda nepřišel.

Teda, přišel, ale ne ten jejich...

„Ježíš...“, vyvalila babička oči. „Já myslela, že jste náš děda. Ale nejste, to vidim.“, zasmála se.

„Nejsem, ale neva. Rád jsem vás poznal a ať se vám daří.“ a nakročil jsem ke schodům, že je zdolám všechny až do podkroví a za sebou jsem slyšel: „Deda je tu za chvíli. No no nóóó...“

Nahoře, před bytem, už stála máma, culila se na mě a řekla: „No jó, první vnouče. To nepochopíš. A poď, polívka je na stole...“

Ale ještě jsem si ani nesundal kabát a stoupla si ke mně na špičky nohou a ... „prej jste byli v Drážďanech, řikal Josef.“, zašeptala směrem k mý hlavě.

„No, byli“

... a tím to skončilo. Žádné dotazy typu, že jsme mohli přespat u nich a nautrácet za bydlení se nekonaly. Poprvé v mém životě.

„Počkej,“ zastavil jsem mámu, „a mě ani nepokáráš... (usmál jsem se), že jsem ti to neřek?“

„Žití jde ve vlnách, milej zlatej. Někdy klidnej Táááálinskej rybník, jindy vlny, který tě seberou a tak tak se stačíš nadejchnout. Teď jsem na tom rybníku. A pojď, je droždová...“