Nilpahc

Člověk se čím dál častěji rád vrací do dob, kdy svetry byly velký jako neulovený ryby rybářů a kousaly jako hladoví komáři...

Hlava mě často z ničehož nic posílá do dob, kdy spolu o přízeň televizních diváku bojovaly rumunské westerny a zábavné merendy typu Ein Kessel Buntes. Do doby, kdy kombajny a důlní stroje obsazovaly titulky novin a z rádia nám Rony Marton pouštěl do uší popěvek o hastrmanovi tatrmanovi z Kampy.

Knihovny v té době byly plné příběhů z Odeonu a vlna z několika rozpáraných svetrů dala například život novému šik ponču, který mámě fakt neslušelo.

Po chodbách činžáku, kde jsem bydlel, jsme s ostatníma parchantama (tak nám všem říkali všichni z partají) pobíhali bez jakékoliv kontroly a kdykoliv jsme mohli zazvonit u kteréhokoliv bytu a přebýt v něm s jeho nájemníky po dobu, než nás dospělí z těch kvartýru hnali domu "ať si nás tam taky užijou".

Ve chvílích, když už mámy sotva lapaly po dechu a tátové šli radši na fotbal, jsme se s ostatníma parchantama sešli v bytě u pana Brože u nás na patře. Měli jsme bříška plná bramkaše s opečenym lančmítem a na sobě bačkůrky, hnědavý punčocháče a svetříky z vlny, která zbyla po umotání ponča.

Paní Brožová nám uvařila čaj a na talířku k němu přidala pár kousků koláče s drobenkou, která v puse křupala, jako když za lednového rána jako první šlápnete do čerstvě napadanýho sněhu.

Přes okna byly staženy závěsy, na konferenční stolek byla posazena promítačka a ze stěny naproti promítačce byl sundán obraz s reprodukcí kytice slunečnic od Van Gogha.

Posedali jsme na kanape, štokrlata, židle z kuchyně nebo rovnou na podlahu, huby jsme si zacpali koláčem od paní Brožové a promítačka se rozrachotila. Kdo si ten zvuk pamatuje, ví o čem píšu...

A mezi parchanty ze socialistického tábora vběhnul na promítací zeď Charlie Chaplin.

Jen jsme zahlídli jeho kmitavou chůzi, hůlku tenounkou jako tělo slepýše, nabubřelou buřinku, velké kalhoty a boty srandovní jako uklouznutí po banánu, začaly nám od huby lítat drobky z koláče a několik z nás začalo kuckat díky špatně zpracovanému hltu čaje s citrónem a cukrem.

Bylo nám úplně buřt, že jsme těch pár filmů, co měl pan Brož ve filmotéce, znali nazpaměť! Zasmál se jeden z nás a už to jelo. Často jsme nevydrželi sedět a vyskočili jsme jako pérka z gauče a pobíhali po obejváku a dělali, že jsme Chaplin. Řvali jsme jeden přes druhého, škytali, řechtali se, ohejbali jako proutky vrby a padali na prdel přesně jako Charlie.

Bylo krásně. Bylo hebko. Bylo srandovno.

A na konci každého promítání pustil strejda Brož pár záběrů pozadu. Chaplin vyskočil z louže a vzdaloval se od ní do prozatímních jistot.

Vlastně: Nilpahc ličoksyv z ežoul a lavoladzv es do ín od chínmítazorp totsij.  Nilpahc...