Nezdál se ti ten Krampol nějakej nafouklej...?

Matky se často, kór s narůstajícím věkem, s ničím moc nepářou. Kritika se stává superkritikou, protože "co jako mám bejt pořád upejpavá a při zdi?" vysvětlila mi onehdá matka.

"Si doma" zaznělo z mobilu, na jehož displeji se objevilo, že volá matka.

"Jo, jsem. Ležim v posteli, mám umytý i nohy a vyčištěný zuby, jestli tohle má bejt kontrola" odpověděl jsem zvesela, i když v hlavě 25 litrů nudlí, v krku knedlik a v podpaží teploměr.

"Nech si toho a zapni si televizi. Primu. Máš?" odbyla mě, chlapa UMÍRAJÍCÍHO na nachlazení, macešsky vlastní máma.

"Čtu si".

"Tak si pusť televizi. Primu. Ale dělej, než to zmizí!" zazněl rozkaz.

Pod psem ležícím se mnou v posteli jsem našel dálkovej ovládač a spustil Primu.

"Nikdo není dokonalý" oznámil mi posměšně popisek na obrazovce a já mohl mámě říct:

"Mám. Nikdo není dokonalý. A co jako?"

"Nezdá se ti ten Krampol nějakej nafouklej? A vyžehlenej? Dědek jeden starej, podívej se na ten ksicht. Kůži má tenkou jak přežraná žába na nafouklym břiše." konstalovala máma.

Sundal jsem brýle na čtení a zaostřil na záběr pana Krampola. Ano, musím uznat, že matka měla pravdu. Stav jeho tváře nebyl úměrný jeho věku. Dokonce bych se nebál, i když s určitým sebelitováním, prohlásit, že jeho tvář je mnohem méně zbrázděná než ta moje, ačkoliv je řádově o 20 let starší.

"No, tak má lifting, no" konstatoval jsem do telefonu.

"Dědek jeden pošahanej, viď..." rozdováděla se matka do telefonu a mně bylo jasné, že pětiminutovka to nebude.

"Pardál žižkovskej, že mu to neni blbý. Vypadá jako nafukovací. Břicho už nezatáhne, košili má jako kolotočář a ksicht jako nafukovací balonek. A pak prej že s věkem přichází moudrost..." lilo se z matky.

"Třeba se tak cítí líp, než kdyby vypadal adekvátně svýmu věku" dovolil jsem si oponovat.

"No, počkej, to jako že já vypadám blbě?" zarazila mě matka.

"No, blbě rozhodně ne, jen máš prostě vrásčitou tvář, což je normální, nicméně to někdo může mít za handicap" dodal jsem.

"Proto jsem do světla nad zrcadlo v koupelně dala slabší žárovku. Není to takovej šok, když se vidím v tom šeru a na namazání krému na ksicht a vyčištění zubů to stačí" poučila mě opět matka v tom, jakým dalším způsobem se dá zahánět stáří. Nebo - lépe řečeno - některé jeho průvodní jevy.

"A jak se maluješ?" zajímalo mě.

"Poslepu, už leta. Jenže to ty si nevšimneš" zněla odpověď.

"Poslepu? A proč? To jde?" divil jsem se.

"Jde to dost blbě, ale i když nosíš brejle a prd vidíš si chceš namalovat oči. A než se to naučíš, pícháš se do očí řasenkou, původně plánované stíny vypadají jako monokly, obočí máš často černý i mimo chlupy. Někdy jsem se po namalování a nasazení brejlí až lekla. Vypadala jsem jako echt kurva. Zmalovaná jako dorota, z očí mi tekly slzy a obočí jsem měla jako chlap přecpanej testosteronem. Šílenej pohled. Ale postupem času se to vylepšovalo a teď už to dokážu za pár sekund" pochválila sebe samu matka.

Docela jsem se při představě mámy - kurvy bavil. Dokonce jsem se zasmál i přes bolest hlavy a knedliku v krku.

"Jé, ta je krásná, viď? začala máma druhou destiminutovku rozhovoru.

"Kdo?" nestačil jsem se zorientovat.

"No přece Květuška, Květuška Fialová, ona je sice tak trochu magor, ale já ji můžu. Podívej se na ní, zase šálka, zase Budha a závěsy na krku." vzdychla něžně matka.

Vedle Krampola se objevila Víla Fialová. A opravdu. Byla krásná. Vrásčitá, přiznaná, vřelá. Krásná se vším tím stářím v kůži a moudrostí v hlavě.

"No" rozčísla matka moje romantické rozpoložení, "a tady máš další z mnoha důkazů toho, jak vy chlapi jste blbí. Vidíš ten rozdíl? Dědek - směšnej, bába - k zulíbání." vršila matka argumetny.

"No počkej, a co Ivanka Trump, třeba" odporoval jsem ve snaze uchránit stárnoucí část populace obdařenou mužskými pohlavními orgány?

"Ivanka Trumpová? No to si snad děláš prdel. To je pořád ještě ženská? Dyť tý už museli zašít i pulinu, aby ji tu kůži po těle stáhli tak, aby neměla vrásky, ne? završila vítězně svůj útok matka.

Rezignoval jsem. "Možná jo. Ale, kdo by měl ještě chuť to v jejím věku zjišťovat, že jo? položil jsem nahlas otázku, kterou jsem původně směřoval jen sobě samému.

"Cože? optala se matka, protože se zřejmě kochala Květuškou a mně nevěnovala dostatečnou pozornost.

"Ale nic, jen si tak přemýšlím nahlas" dodal jsem "a chce se mi už spát".

"No tak běž, copak tě držím, hele, pusu a pěkně se vyspi. Nemáš náhodou v posteli zase čubu, ze ne?"