Není dílo Simony Monyové tak trochu přeceňováno?

Ubodal jí manžel. Skvělou ženskou, mámu od dětí, čtenou spisovatelku. Ženu, která psala i o domácím násilí jsem do doby jejího skonu neznal. Nemyslím si, že nemám základní přehled, ale její jméno bych opravdu nedokázall nikam zařadit.

Život moravské spisovatelky skončil téměř filmově - horově filmově.

Policie sice případ ještě řádně nespecifikovala, nicméně podezřelým z ubodání autorky mnoha knih je její manžel. To by nevymyslela ani Rosamunde Pilcher, možná tak Agatha Christie.

Po té, co k došlo k medializaci tohoto úmrtí jsem začal pátrat po tom, co vlastně paní Monyová psala a co jí vydělávalo na živobytí. Výsledkem inspekce do oblasti této ženské literatury bylo, že šlo o červenou knihovnou přetransformovanou do aktuálního století.

Už to nebyl "Vánek z hor" nebo "Ty něžné vločky štěstí", ale "Hříšný kanec", "Kudlanka bezbožná", "Manželky na odpis" nebo "Poslední extáze". Marketingově zajímavé názvy a tomu odpovídající přebaly knih. Něco na způsob Blesku nebo Aha tvářícího se jako kniha. Dámy čtenářky prominou, ale tak to na mě opravdu působí. Není to rozhodně špatně. Jen bych autorku neadoroval jako spisovatelku hlavně proto, že její výpovědi doma s lahví vína čtou ve velké míře zhrzené svobodné nebo rozvedené dámy. Náklady autorských počinu paní Monyové byly nadprůměrné. Ale i Blesku se prodají mraky! Nazývat však  tištěná oznámení o černé paruce Ivety Bartošové zprávami se může odhodlat jen málokdo.

Ale zpět k autorce Monyové. Měl jsem pořád nutkání opravdu zjistit, jestli Viewegh v sukni je správné přirovnání pro sjednocovatelku takových slov, nad kterými budou zoufalé i veselé ženy kropit slzy dojetí nebo smíchu. Jestli se jedná opravdu o takovou rutinérku, kterou média srovnávají s autorem, který už dlouhé roky neuhnul z marketingově nastavené linie spolehlivě živící celou jeho rodinu. Nicméně jde, bohužel, o linii, jež za všechna ta léta tak nějak ustrnula a ničím novým nepřekvapí.

Jasno mi udělala televize. Adaptace knihy "Tchyně a uzený" pomohla mně i všem zvědavým v základu zjistit, jak to paní Monyová vlastně měla.

Dopadlo to tak, jak jsem očekával. Celkem obyčejný příběh o tom, jak se dva milují a ona podcení vztah svého muže k jeho matce. Omlouvám se, ale je to klišé. K tomu věty a situace, který průměrně vzdělaný člověk odhadne. Zkrátka něco mezi Bakaláři a - ó hrůzo - 3x s Donutilem. Ano, můžu předpokládat i to, že scénárista určité části románu předělal s ohledem na filmové zpracování. Jsem si ale jistý, že totální uhnutí od základu příběhu v knize si autorka dobře pohlídala.

Závěr celého filmu/knihy byl ... jak to říct.. "docela dobrý pokus o jiný konec, než by se kdo nadál". Zklamaná žena, která do manželství vstoupila s tunou lásky a tolerance a která byla z manželství vyhnána proto, že manžel nedokázal říct "ne" svojí mamince, nakonec v byvalé tchýni nachází přítelkyni. Nebo - ať to není tak přehnaně růžové - má pro ní pochopení. Ach jo. Tohle přesně že mě vyjelo, když po filmu "Tchyně a uzený" začaly najíždět titulky.

Média měla zřejmě pravdu. Viewegh v sukni. Vím, že bych neměl soudit podle jednoho díla autorky, jenže...ono to fakt bylo tak tak k ukoukání, natož ten samý příběh v knize k učtení.

Je strašné, jak život oné dámy skončil. Je zřejmé, že mnohé její čtenářky přišly na rozloučení s ní v Brně s kyticí růží, svíčkou a jednou z jejich knížek v ruce. Ale tento "rozlučovací akt" jde podle mého dokonale ruku v ruce se stylem psaní autorky. Jako by bylo všechno skvěle marketingově dopředu nalinkované. Včetně již známého konce...

P.S. Velkou ironií zůstává, že údajný vrah autorky se pravděpodobně stane dědicem autorských práv. To by jen tak nikdo nevymyslel.