Neměl bys tolik žrát

Jsou věty, výkřiky, dobré rady, poučky, slova a někdy i celé litanie, které si holt matky nedokážou odpustit. Často po takových vyjádřeních následují okamžiky, kdy by bylo fajn neklasifikovat vraždu jako trestný čin.

"Neměl bys tolik žrát" řekla mi máma a dívala se na mě jako na osobu, která právě před minutou spáchala incest oblečená v nacistické uniformě a to přímo na oltáři během bohoslužby před zraky malých dětí. Tolik hnusu v jednom pohledu - tomu se říká extra třída.

"Já vím, jenže...mně to v poslední době prostě chutná" odpověděl jsem po pravdě a s radostí přitom zjistil, že špičky chodidel si přes opravdu nabobtnalé břicho stále vidím.

"A nesnaž se mi namluvit," vychrlila matka z hrdla "že to ještě není tak zlý, když si přes břicho pořád ještě vidíš na prsty u nohou!" Srazila tím jedním šmahem moje zlehčování nárůstu váhy. "Pětačtyřícítky ještě uvidíš poměrně dlouho".

"Když se sprchuju, vidim i něco jinýho, takže pořád dobrý" kontroval jsem a hrdě se mámě podíval do očí. Pravda, trochu jsem musel sklonit hlavu, protože máma se se vzrůstajícím věkem začala zmenšovat.

"No...výborně. A já si myslela, že mám chytrýho syna. Ale mám zase jen blba chlapa, kterej svět poměřuje délkou pinďoura" poznamenala máma věcně a zahrála zklamání. "Prošla jsem už lecčíms, dokonce jsem na Strahově cvičila na spartakiádě a jako nána v květnu mávala i po dvou porodech vlaječkou pod tribunou, ale že se dožiju tohodle...."

"Ale tak je to, mami, na světě zařízený." vzdoroval jsem. "Ženský si vycpávaj prsa a kroutěj na ulici zadkama a chlapi si prostě kvalitu prověřujou autama a dlouhejma bimbasama. Na obou stranách je to povrchní, ale funguje to, to mi nevyvrátíš" kontroval jsem tvrdě a nenápadně lehce zatáhnul břicho.

"Vo tom žádná" sedla si máma na lehátko, na kterém jsem ležel na zahradě za chalupou a rukou mi přejela po břiše. "My ženský moc dobře víme, proč vrtíme zadkem." dodala tajuplně, mrkla jedním okem a usmála se.

"No, protože to nám chlapům dělá dobře" odpověděl jsem jako zdárný a dobře vychovaný syn své matky.

"Ale prd, chlapečku, NÁM to dělá dobře. Hlavně nám! Protože tušíme, ale prd - my to víme, že vás máme v tu chvíli tam, kde je třeba vás mít. Ale přijde mi to trochu primitivní - stačí rozhejbat zadek a už se vezete, jeden jako druhej. Jenže...proč bych měla chlapovi dokazovat, že jsem sečtělá, že umim vařit, dokážu se postarat o sebe, dvě děti, auto a pojistky k baráku, když chlapa zajímá hlavně ten zadek? Nejdřív ze všeho..."

"A ještě kozy... jsi zapomněla." dodal jsem.

"Jo a kozy, to máš recht" přiznala matka a nepřestala mě hladit po břiše.

"No tak se pak nediv, že my chlapi, se poměřujeme mimo jiné obsahem válců a délkou toho našeho vlastního válce" byl jsem za moudrýho a patřičně hrdého na formulaci, kterou jsem dal dohromady. 

"Víš, je v tom jedinej rozdíl - my to děláme, aby nám bylo líp a vy to děláte, abyste se cítili líp. Sice zdánlivě malej, ale po bližším prozkoumání velkej rozdíl, víš? Mít se prokazatelně líp a jen se cítit líp je sakra rozdíl, nebo ne? Už jsi někdy slyšel, že by si ženská vzala chlapa kvůli centimetrům mezi nohama? A kolik chlapů si vzalo ženskou kvůli zadku a prsům? Hm?" dodala a ukazováčkem mě píchla do důlku pupíku.

Chvíli se na mě mlčky dívala a dodala: "Dodneška se nepřestávám divit, jak jsou některý důležitý věci vidět tak málo - jako třeba pupík, a tak nedůležitý věci - pinďour, kozy a zadek - jak jsou vystavovaný a přeceňovaný..." lehce se nadechla, plácla mě přes břicho, vstala a šla hrabat posekanou trávu.

"Jo a vopradu, nežer tolik" poznamenala s mateřskou něhou.