Někdy to vypadalo, jako když se na talíř vykadí želva

Neznali jsme happy meal, ale šťastné nás udělal rohlík s taveňákem, nebo rajda se slizkejma kolínkama. O řízku s brkaší nemluvě...

Hned jak skončila poslední vyučovací hodina, vrthli jsme do šaten, které připomínaly voliéry pro vorly. Drátěné klece ve sklepě školy střežily po dobu naší nepřítomnosti kabáty, bundy a boty.

Knoflíky na kabátech často nezapadly do té správné dírky a tak jsem do školní jídelny sem tam dobíhal s pořádnejma boulema na hrudníku. Jako by mi narostly prsa tak velký, jak velice se urodilo na hrudníku Haliny P. ...

Výdejní okénko rozdělovalo svým mléčným sklem ty, kteří se přišli nadlábnout, od těch, kteří dlabanec připravovali v kádích tak velkých, že omáčku bylo často třeba zamíchat pádlem od kánoe.

Jakmile kuchařky okénko zvedly, vyvalila se z něj voňavá pára, ve který jsme se my, caparti u pultu, ztráceli jako v mlze. Vůně páry spolehlivě přebila smrad z táců, které tety kuchařky celý školní rok utíraly jedním hadrem. Z vůní jsme, stojíc ve frontě, kde se holkám sahalo na zadek nebo střílelo gumičkou na zátylek, poznali, co nám ten den přistane na talíři. 

Možnost vybírat z několika jídel v denním menu byla asi taková, jako si v té době plánovat dovolenou na Mallorce nebo víkend v Amsterodamu.

Jedna polívka, jedno jídlo a do misky střídavě kyselá čalamáda nebo přeslazený kompot ze švestek. Teda ... kompot...vlastně šlo o švestky vařené asi čtyři dny, protože v misce  se povalovala rozvařená ovocná kaše a podle pecek na dně jsme usuzovali, kolik švestek v misce asi bylo.

Otázkou tehdy tedy nebylo "co si dáš?", ale "kolik si toho dáš?".

"Tak co, Budulínku, kolik dneska knedlíků?", ptala se mých očí vykukujících těsně nad podávací pult paní za ním. Byla oblečená skoro jako nevěsta. Celá v bílém, jen místo závoje měla ve vlasech takovou tu krátkou bílou stužku přiheftovanou do vlasů dvěma černými sponkami. Proužek bílé látky měl bránit padání vlasů do svíčkový.

"Tak co, Budulínku, jednu nebo dvě sběračky hrachový kaše?", ptala se jindy a na kulatý bílý talíř kydla hmotu, která se strukturou i barvou podobala hovínkům želvy. "Jen trochu.", odpovídal jsem tenkrát, protože na želví hovínka jsem nikdy moc chuť neměl. Navíc... v kombinaci s jedním vystydlým - na tvrdo vařeným vejcem a změklou kyselou vokurkou - nešlo opravdu o žádný gastronomický zážitek.

"Jednu sběračku polívky?", mrkla na mě pokaždé nevěsta z kuchyně a na souhlasné kývnutí mé hlavy dodala: "Tak tam prdneme dvě. Polívka je grunt.", a bylo vymalováno. V řiďounké kapalině nazývané polívka často sám, jako Robinson Crusoe, plaval jeden opuštěný játrový knedlíček a kolem něho, jako neonky v akváriu, sem tam poplavávaly kousky mrkve. Když jsem se pokoušel knedlíček lžící rozdělit, často mi obsah hlubokého talíře vyšplouchl na umakartový povrch stolu, který smrděl stejně jako umakartové tácy, na kterých jsme si jídlo ke stolu přinesli. Kapky polívky jsem ze stolu pokaždé utřel rukávem od košile.

Nad talířema jsme jako děti plánovaly odpolední dobrodružství - prolízt v parku křoví, nadrolit do dutého klíče hlavičky od sirek a hřebíkem připevněným provázkem ke klíči odpálit takovou petardu o roh domu, že nám v uších pískalo stejně, jako pískaj delfíni, když se spolu domlouvaj na skotačení.

Další možnou akcí bylo dojet autobusem do obchoďáku a tam se třeba i celou hodinu vozit na eskalátorech nahoru a dolů.

Holky i kluci měli po kapsách gumy. Holky na skákání, kluci na výrobu praků.

Při plánování všech těch aktivit jsme z talířů, který jsme čapli do obou rukou, vylizovali zbytky oběda (teda kromě dne, kdy nám byla naservírována ona hrachová pomsta).

Na závěr jsme ze sklenic vypili něco, čemu se říkalo čaj. Vonělo a chutnalo to ale jako ohřátá voda doplněná šťávou ze švestkového mišmaše. Chuť té "kapaliny" mám na jazyku dodnes.

Jídelna v tý době šuměla dětskými hlasy, které sem tam přebil zvuk nohou od židlí, které podlaze škrábaly záda.

Tety kuchařky, nevěsty, stály po výdeji za pultíkem opřené o vlastní dlaně a potichu, s úsměvem na upocených tvářích pozorovaly, kdo jí dobře, kdo jí málo a kdo se v jídle jenom ňípe.

Když jsme pak na jedno místo vraceli tácy s talířema, miskama a příborama, mohli si ti odvážnější ještě z velkého hrnce dolít do sklenice naběračkou "čaj" a ten vypít už jen ve stoje, protože všichni ostatní na něj řvali: "dělééééj", nebo "nezdržůůůůůj."

"A co bude zejtra, teto?", ptali jsme se často před úprkem z jídelny našich nevěst.

"Nech se překvapit, Budulínku a nasaď si kulicha. Venku už je zima.", odpovídaly nevěsty pravidelně, abysme se mohli jen tak obyčejně na něco těšit.

Těšit se na jídlo, těšit se na umakartovej smrad, těšit se na rozvařený švestky a kaši, co připomínala hovínka želv, těšit se na úsměvy kuchařek a na odpolední plány příštího dne.

Happy meal jsme neznali, ale poznávali jsme, jak je důležité se na něco těšit...