Nejhezčí Štědrý večer prababičky Marie

Každá rodina má své rodinné příběhy. Takové ty, které se vyprávějí v pravidelných intervalech a kterým se s chutí zasmějí dospělí. Děti nad nimi ohrnují pysky, protože už je znají a je to trapný. Jakmile dospějí, vše je jinak. I my takové máme. A já miluju jeden z minulého století...vánoční.

Rodinná větev žijící ve vilce ve Vokovicích (já to klidně napíšu) žila pospolitě hned v úrovni několika generací na dvou patrech a jednom přízemí.

Marie - moje prababička, žila v domě se svojí dcerou a synem.

Všichni už v době příběhu dospělí lidé. No bodejť by ne, když prababičce Marii táhlo ten rok už na 97. narozeniny.

Vánoční atmosféra Štědrého dne jak se patří. Po vilce běhaly ženy (celkový stav 5) a slasti toho dne si s nimi užíval jedinej chlap v baráku - můj nezapomenutelnej strejda Míra. Byl to chlap, kterej miloval život. Do morku kosti. Pokaždý, když teď někdo v mém okolí řekne "miloval/miluje život", naskočí mi v hlavě strejda Míra.

Jak jsem už psal, ve vilce byla vánoční atmosféra. Teta Věra nahoře v baráku (bydlela s prababičkou, její matkou, Marií) dělala rybí polévku. Teta mluvila celý život spisovně - narozdíl od jejího bratra Míry, který bydlel v patře pod ní se svojí ženou a dcerou.

Teta Věra připravovala rybí polÉvku. To byla její činnost. Na milimetry přesně nakrájená mrkvička, petrželka i cerel. Mlíčí řádně zbavené veškerých nečistot. Máslo vždy růžové a voňavé. Petrželka nařezaná jako skalpelem. Dokonalost sama. V té době jsme ještě nevěděli nic o foodstylistech a přitom jsme jednoho dokonalého měli přímo před nosem.

Rodina strejdy Míry připravovala o patro níž štědrovečerní stůl. Celý dům se scházel na večeři u něj, jeho ženy a dcery. Strom vždy takový, že se špičkou dotýkal stropu. Pamatuji se, že šlo vždy o borovičku.

Když teta (ve skutečnosti moje prateta, protože byla sestrou mojí babičky) krájela zeleninku, vybatolila ze z ložnice její matka, moje prababička. Pamatuji si jí vycházet z lože v poctivé flanelové košili s rozpuštěnými NESKUTEČNĚ bílými jemnými vlasy, které si umě upravila dvěma hřebínky žlutými jako zažloutlé nehty kuřáka.

Na stole v kuchyni na ní čekal ranní hrnek melty a plátek vánočky. Její dcera vše nachystala. Chystala jí to tak v posledních letech jejího života, přestože se prababička dožila 99 let a její dcera více než 80.

Prababička ráno mlčela. Jen lokla z melty, zakousla bábovku, lokla z melty a koukala při tom z okna do koruny velké hrušky, která stála od mé nepaměti v zahradě u vilky.

"Maminko, vezměte si zuby" podotkla decetně její dcera a dále s pečlivostí patologa krájela zeleninu do rybí polévky.

Babička mlčela, polykala meltu a zakusovala vánočku.

"Slyšíte mě, maminko, vezměte si zuby. Kde je máte? Já vám je přinesu" nenechala se odbýt teta.

Babička mlčela, polykala meltu a zakusovala vánočku. Když skončila, odešla do koupelny a z té se, už oblečená do slavnostních šatů, černých s bílým límečkem, vrátila do kuchyně. Mlčky dosedla na židli a podala své dceři hřeben.

Teta se k matce postavila za její záda a pomalu, velice jemně upravila ty dlouhé bílé jemné vlasy do každodenního účesu dozdobeného dvěma nažloutlými hřebínky.

"Maminko, ty zuby!" podala už svoji žádost s dostatečným důrazem teta Věra.

Prababička nehla brnou a odešla do obejváku. Pustila si televizi. V tu chvíli ostatní život v domě ustal, protože babička už byla ve svém věku hodně hluchá a televize řvala, jako když na živým koncertě spustěj AC DC.

"Kde je Mařka" zeptal se Mirek, když přišel nahoru do baráku zkontrolovat svojí sestru a matku. "Asi si čte, když je tu takovej klid, viď? poznamenal ironicky a štouchnul do tety.

"Je otrávená, nemůže najít zuby a je jí hloupé to přiznat" poznamenala odměřeně teta a dále krájela mrkev.

Den plynul. Minula jedna pohádka. Jedna estráda. Menšík. Pak bernardýn Bohouš a další pohádka a nastal čas večeře.

Všichni v domě byli mrzutí z toho, že prababička si někam zašantročila zuby. "Ještě, že máme tu vinnou klobásu, to může" poznamenala teta Evža, manželka strejdy Míry.

Večeře se díky prababiččinýmu handicapu trochu protáhla. Osazenstvo u vánočního stolu bylo ale tolerantní.

Začaly se rozdávat dárky. Teta flakon vůně "Byč moze" - skvělý polský parfém. Setřenice gramofonové desky. Teta Evža nějakou parádu a strejda Míra nové nářadí do jeho dílny.

A prababička? Na větvičce stromku, na zlaté nitce visely obě její zubní protézy. Houpaly se mezi blýskavými koulemi, svíčkami a prskavkami jako turecké půlměsíce. Nechal je tam Ježíšek. Ježíšek Míra! Tak dlouho přemýšlel, čím své matce udělá v jejích téměř 100 letech opravdovou radost, až na to přišel. Radostí nad návratem zubů prý nemohla ten večer prababička ani usnout.

Každý rok si na tenhle rodinnej příběh vzpomenu, když jedu do Vokovic popřát vánoce. A je mi strašně líto, že jsem všechny ty báječný lidi poznal jako mladej pitomec, kterej nedokázal plně nasávat tu úžasnou harmonii, která v domě v tý době vládla.

Kde dneska uvidíte, jak téměř 80ti letá dcera češe každé ráno trpělivě svojí téměř 100 letou matku? Ve kterých rodinách spolu žijí v opravdovém souladu tři generace lidí? Kdo ve vašem okolí vymyslí opravdový dárek, který udělá radost (byť se někomu může zdát, že jde o radost krutě vykoupenou!).

Takže když vcházím do té malé vilky ve Vokovicích o Vánocích, pořád mi chybíte - Maruško, Věro a Mírol!