Na tiskovce vlády? Ne. V pekárně!

„Cvrčkovický chleba přivezeme zítra, ale máme chleba od Kabáta, nebo rohlíky z Kladna a podívej se na ty krásný kedlubny!“, pronesla od pultu prodavačka v koloniálu ve vedlejší vsi, posunula si z čela bílý plátěný tralaláček a ukazováčkem pravé ruky poslala brýle zpět ke kořeni nosu.

Stál jsem u pultu asi čtvrtý v řadě, protože jsem potřeboval kousek uzenýho, anžto mě přepadly chutě na poctivý český šunkofleky.

„Milado“, ozvala se zákaznice, která byla právě obsluhována, „prosim tě, nenabízej mi kedlubny, když chci chleba.“, vysekla rázně svoje přání. „Navíc kedlubny, který vypadaj jako hodně unaveny chryzantémy na hrob, prosim tě.“ dodala nasupeně.

Jejím popisem kedluben byla na hodně správný cestě. Holky nebohý tam ležely útrpně na pultě a jejich listy visely přes hranu smutně dolů. Mně připomínaly uhynulé labutě. Ale chryzantémy...taky dobrý.

„No a chceš ten chleba od Kabáta?“, zeptala se ta v tom tralaláčku.

Obsluhovaná zhluboka vydechla. „Milado, chci dat starýmu večeři, ne rozbíjet chlebem štěrk. Zbytek toho posledního pecnu nechtěly ani slepice. Byl po dvou dnech tvrdej jak štolverk a ty moje holky měly z toho klování do něj asi otřes mozku, protože se pak ještě dva dny motaly jak po vopici.“, uzemnila obsluhovaná prodavačku a já se tak trochu nahlas usmál.

„No jen se nesmějte. Pokud máte slepice, nedávejte jim chleba od Kabáta.“, poslala mi varování přes lidi ta předemnou obsluhovaná.

„Tak jak?“, ťukala nervózně propiskou do pultu prodávající.

„Takhle.“, ukázala zákaznice na kus papíru přilepeného na vitrinu: „Cvrčkovický chléb vždy v pondělí.“ „Je pondělí?“, zeptala se pro jistotu.

Milada jen souhlasně kývla.

„Tak je pondělí a cvrčkovickej neni a ty mi nabízíš kedlubny. Zdá se ti to normální?“, začala bublat už tak trochu naštvaná obsluhovaná.

„Nezdá.“, přiznala Milada bez váhání. „Ale já ty kedlubny musím prodat.“, prohlásila zoufale, ale odhodlaně - až jsem začal v duchu počítat peníze, jestli bych nějakou do salátu k těm šunkaflekům nezakoupil.

Paní obsluhovaná se znovu nadechla a jen krátce poznamenala: „Připomínáš mi Karla, Milado.“

Milada znovu posunula brýle ke kořeni nosu. „Prosim tě, jakýho Karla?“

„Jakýho? No toho staronovýho ministra, co mele pořád svoje a nějak při tom mletí zapomíná, co před tím slíbil. Stejně jako ty a chleba, místo kterýho nabízíš kedlubny.“

Dostali jsme se tím z vesnickýho kvelbu do pozice politiky.

„Hele, tak když nechceš chleba, tak pusť další lidi za tebou ve frontě.“, ťukla Milada finálně propiskou o pult.

„Přesně jako Karel. Tak já dneska udělám knedlíky s vajíčkem. A ty kedlubny, ať si koupí někdo jinej.“, dodala, oběma dlaněma si zatáhla za klopy kabátu a richtovala se k východu.

Zákazníci předemnou byli obslouženi v poměrně svižném tempu (nechtěli chleba ze Cvrčkovic...) a na řadu jsem se dostal já.

„Prosím dvacet deka uzeného boku v celku.“, požádal jsem.

„A nechcete ho nakrájet?“, zeptala se mě Milada.

„V celku je v celku, nekrájet prosím.“, byl jsem milý, jak to jen šlo.

„No, ale kdybych ho nakrájela....“, nadechla se Milada.

„Tak bych z ní nemohl udělat porci šunkofleků.“, byl jsem stále milý.

„No...já dělám šunkofleky taky....“, nadechla se Milada a pořád držela kus masa v ruce, koukala na mě a nic nedělala.

„Mně je jedno, jak děláte šunkofleky vy.“, byl jsem milý už méně, protože na dvacet deka masa jsem čekal skoro dvacet minut...

„No, jak myslíte...“, řekl Karel.... a ostrým nožem konečně zajel do kusu vepřového boku.

––

Šíří se to Českem jako plané neštovice. Po jejich zásahu se jeden začne všude možně drbat a škrábat a doufat..., že Karlí nemoc brzy pomine.