Musí to tak řvát?

Některé klasické otázky jsou typické pro oba rodiče. Některé vyplouvají častěji z úst otců (Tak kolik jich bylo?), jiné vypuští z úst matky (Vzal sis svetr?). A vždy nastane doba, kdy můžete otázky rodičům "vracet"...

Byla to u nás hodně frekvetovaná otázka.

Vlastně otázkou ani nebyla.

Při jejím vyřčení zněla skoro mile, skoro dotazovatelsky a přesto v sobě měla ne stopy, ale kila diktátorství.

"Musí to tak řvát?", ptala se matka často, když vstoupila do našeho pokoje.

Otcové tuto otázku nepokládají, protože situaci plně chápou! Když hraje Baník proti Spartě, nejde taky zrovna o selanku v duchu zádušní mše a televize nebo rádio prostě řvát musí.

Stejně tak repráky poskakujou, když je vám 14 a na kolotoči gramofonu se točí černočernej vinyl a jehla z něj do vaší hlavy přenáší "smooooouk on de vóóóóóótr".

Tohle prostě potichu nejde a když jde, tak to dítě nemůže bejt úplně v pořádku.

A právě, vždycky v tom nejlepším (ať už to byli Uria Heep, Slade nebo Deep Purple) vlítla do pokoje máma. Někdy na sobě měla zástěru a ruce od mouky, jindy přišla do dětskýho pokoje s knížkou v ruce, nebo zase pěkně našňořená se skleničkou vína, kterou za nožku držela palcem a ukazováčkem pravé ruky.

Ať na sobě měla jakýkoliv outfit - tenkrát se tomu říkalo "ať byla jakkoliv oblečená" - vždy se postavila těsně ke dveřím do pokoje a chvilku mlčky, VYZÝVAVĚ, postávala a dělala, že tam "jako skoro neni".

A my skákali po posteli, v ruce tenisový rakety, hlavy se na našich mladých ohebných krcích otáčely jako dervišové v trans tanci a od všech stěn pokoje se odráželo opravdu hutné "end aj fáár fáár uvej, vit maj hed ap in de klauc".

A fakt to řvalo!

A máma čekala na nějakou tišší část songu, aby se mohla připomenout a zopakovat mantru matek: "Musí to tak řvát?"

Tenkrát všechno končilo ztišením, případně přímo vypnutím zdroje radosti a nadšení nás dětí.

Tenkrát jsme si nedovolili nic vysvětlovat. Tenkrát bychom ani neuměli vysvětlit, že MUSÍ, protože prostě musí.

Že to musí řvát, protože nám to dělá radost. Že to musí řvát, protože se nám díky řevu uvolňujou v mozku a v srdcích nějaký divný látky, který nás nutěj skákat, vyskakovat, tančit, plácat otevřenýma dlaněma o stěny pokoje nebo padnout na kolena s tenisovou raketou v rukách právě před plakátem Slade, který jsme vyšmelili se spolužákem ve škole za angličáka.

Vůbec nás tehdy nenapadlo, že by rodiče snad neměly rádi kapely, který se uhnízdily v našich pokojích. Respektive, že by je neměly rádi nahlas.

Zkuste ACDC někdy poslouchat se stejnym zvukovym vykonem jako Brahmse nebo Pendereckého. Hotovej nesmysl!

Takže kromě jiných ústrpků, kterých se na dětech dopouštějí dospělí, jsme museli věčně stahovat zvuk gramofonu a magneťáku.

A přejde pár let (no, řekněme desetiletí) a večer se schyluje k hlavnímu vysílacímu času a vy jste na chalupě a matka vylezla z koupelny a v noční košili si sedá do hlubokého křesla před televizi a bere do ruky dálkový ovladač.

Vy ještě nesete na zahradu na hnůj slupky z okurky a výkrojky z paprik, ze kterých jste dělali salát k večeři a když se vracíte k domu, tabulky v oknech se třesou, jako by se pod chalupou probouzela Godzila, která se rozhodla vstát...

Skrz okno se podíváte do místnosti s televizí.

Matka sedí v křesle. Kouká upřeně na obrazovku a natírá si obličej krémem. Vlasy má stažené takovou prapodivnou čelenkou a linie těla pod noční košilí prozrazují, že je tu překrásnej podzim jejího života. Na stolku vedle sebe má decku bílýho vína a na malym talířku kousek švestkovýho koláče.

Usmívá se a oči ji jiskří jako mladý holce, která na konci tramvaje kdysi zahlídla mýho tátu, kterej v měste, kde ona žila, sloužil na vojně.

Všechno to vaše vidění mámy uvnitř místnosti by bylo tak krásně kouzelný a poetický, kdyby ta televize tolik NEŘVALA!

Dechovka Ládi Kubeše prezentuje směs rybářských písniček.

A nad okapem se na střeše, nad vaší hlavou, uvolnila taška.

Mohl byste vletět do pokoje, kouknout na matku s obličejem mastným od nočního krému, ironicky poklepávat jedním chodidlem o podlahu a zeptat se: "Musí to tak řvát?".

Sednete si ale na lavičku před barákem, umotáte si něco na chuť, opřete hlavu o zeď domu, vyfouknete dým a odhadujete rýmy, které se na na vás skrz dům valí v takovym volume, že Slejdi se můžou jít zahrabat...

https://www.youtube.com/watch?v=Gsu_IWZ7XWU