...mně Fiala nic nevzal

Některé změny jsou žádané, jiné k nám dorazí jen tak - úplnou náhodou a další jsou třeba ze zákona povinné.

Chlápek na fotce občanky po deseti letech lehce sešel a tak mu na úřadě udělali fotku novou a s malou kartičkou se bude od včerejška prezentovat dalších deset let, než zase trochu sejde...

A tak jsem doma v jednom volnym dni sedl do auta, dojel na Kladno, tam si vyseděl nutnou čekací dobu, pak se nechal vyfotit, dvakrát jsem se podepsal, dostal jsem zelenej papírek a informaci, že mě úřad přes SMS vyzve k převzetí nové občanky.

A včera, v uplakanym deštivym dnu, jsem se zase na Kladno vypravil, protože nová kartička už čekala.

Mísnost čekací byla plná. Dosedl jsem na jednu z volných sedaček a pustil uši na špacír.

„... teď mámě někdo nakukal, že při tankování musí zadržet dech, jinak dostane rakovinu. A vona to fakt zkoušela, jak se mi přiznala.“ povzdechla od pohledu moje vrstenice ke své také čekající sousedce na lavici v úřadu.

„A kolik toho, prosím tě, dokázala natankovat?“, smála se ta čekající kamarádka a oběma dlaněma si typicky ženským způsobem upravovala naondulované vlasy, které venku zřejmě dostaly pár přídělů kapek deště.

„No právě...“, povzdychla ta s matkou, co při tankování zadržuje dech. „Vona, chudinka, načerpala vždycky tak za dvěstě. Navíc jí dech nestačil.“, smála se už i dcera ženy s indiánským jménem „Zatajený dech“.

„No tak se aspoň v důchodu nenudí a dostane se často mezi lidi.“, zhodnotila celou situaci pani Pokapaná. „A neboj se, moje matka zase řeší to, co ji vzal Fiala. Dočetla se to na nějakym letáku a když jsem jí myla okna, tak na mě vyjela: „Vzal mi něco Fiala?“

„No tak to máš taky dobrý.“ zhodnotila situaci v rodině paní Pokapané její kamarádka. „A cos jí na to řekla?“, zajímalo ji (a mě také).

„Já? Já nic neřekla. Já jen ukazovala. Škola hrou. Pamatuješ si to snad, ne?“

„A jak jsi jí, prosim tě, ukazovala, co jí Fiala vzal?“, byla dcera Zatajeného dechu zvědavá jako dítě při prvním školním dni.

„Já jí ukazovala, že jí nic nevzal.“, odpověděla rázně paní Pokapaná. „Otevřela jsem lednici a fotky z mobilu a ze skřínky v předsíni jsem přinesla klíče od jejího auta a zacinkala jima.“

„To stačilo?“, byla dcera Zatajeného dechu překvapenější než pí Mračková ze svého úspěchu při volbě do senátu.

„Jen jsem beze slova vysvětlila, že ledničku má pořád plnou, byt má pořád k užívání ze svýho důchodu a přes fotky jí připomněla výlety do Paříže a Osla, na který jsme spolu vyjeli během letošního roku. Ale komu to nakonec hodila, fakt netuším.“ povzdychla si paní Pokapaná.

„No jo,“ zavrtěla se na židli dcera Zatajeného dechu, „vono je lepší někdy nevědět. Moje máma by se nedusila při tankování, tvoje by neměla zbytečněj pocit okradení a Líba by se nedozvěděla o tom, že ten její zasel i někde jinde.“, zhodnotila pár momentů, o kterých je dobře nevědět.

V tu chvili na mě zablikalo z panelu číslo, které jsem měl na lístku z automatu úřadu a já se musel zvednout a zmizet v kukani, abych si novou občansku převzal.

A tak se nedozvíme, jak ten Líby zasel někde jinde. Ale kdo ví... za pár týdnů mi propadne cestovní pas...