Mír do tří dnů a vejce do Velikonoc

Při návštěvě New Yorku jsem si nenechal ujít „Fantoma opery“ v divadelním districtu a měl jsem štěstí být i u oslavy Dne díkuvzdání.

Mám rád velkolepé a pečlivě připravené shows. V tom jsou, podle mě, Američané vůbec nejlepší. Dovedou se nebývale nadchnout, být účastní v přesně daný okamžik a adekvátně aplaudovat tam, kde si to scénář showmana naplánoval.

Při show nejsou přesná data nutná. Důležitá je atmosféra! Právě ona musí diváky aktivovat k tomu, k čemu je show určena.

Stejně, jako jsem byl pohlcen příběhem Fantoma v honosném sále divadla na Broadway(i), dokonale jsem si užil i pochod na Den díkuvzádní v centru města. Spolu s ostatními kolem mě jsem měl jak v divadle, tak na ulici pocit, že jsem součástí něčeho výjimečného. Stal jsem se součástí nadšenou, spokojenou a v některých okamžicích i aplaudující a lidé kolem mě byli v obou situacích na stejné vlně. Prostě show v daný okamžik.

Když v ději muzikálu došlo k romantickému duetu Raoula a Christiny (All I ask of You) dámy v křeslech divadla utíraly slzy z tváří kapesníčky vytaženými z kabelek a chlapi se nervózně vrtěli na jejich místech. Když se nad našimi hlavami rozkýval obrovský lustr a následně na něm zavěšený Fantom dojel až na jeviště, projelo celým divadlem producenty kýžené... sborové „wau“ a „oh my gosh“. Show běžela tak, jak ji producenti ušili.

Když se v pochodu ke Dni díkuvzdání ulicemi rozjely melodie, barvy a vůně dožínek nebyl kolem mě nikdo, kdo by se šklebil. Dav si náladu celé té parády užil do poslední vteřiny, do posledního pochodujícího, do posledního mega velkého nafukovacího krocana upevněného na lanech, aby náhodou samou radostí nevyletěl nad střechy Empire State nebo Chrysler Buildingu.

Stejnou náladu v ulicích jsem zažil i pár let poté na Floridě, když Američané slaví Halloween.

Správná atmosféra je základ pořádné show!

A veledůležitý je i showman! A je jedno, jestli jde o Fantoma, krocana oživlou mrtvolu, nebo prezidenta.

Lidé v tu pravou chvíli žijí jediným okamžikem. Okamžikem iluze a potěšení.

Co na tom, že další den, do kterého se probudí bude v základě stejný jako den předešlý? Co na tom, že se návštěvník divadla vrátí z romantického a pošeřelého podzemí opery, na ulici plnou neónů? Co na tom, že z krocana zbydou pouze kosti k olíznutí? A co na tom, že se včerejší mrtvoly druhý den vydají normálně do práce?

Zažili show a z té budou zase několik dní žít, nebo přežívat.

––

Na tohle všechno jsem si vzpomněl při včerejším sledování projevu prezidenta Ameriky.

„Mír do tří dnů a vejce do Velikonoc.“

Showman ví co a jak.