Mikulášský punk

Někdo si dneska narazí na hlavu čepici vysokou jako věž, jinému narostou opeřená křídla a jinej zase začne chrastit řetězama. Klasickej předvánoční frmol.

Největší újmu jsem jako malej kluk utrpěl pátého prosince tehdy, když mi čert na konci jeho vystoupení u nás doma sežral řízek z mýho talíře...

Máma s babičkou stály v ty večery halabala opřený o kuchyňskou linku a s lehkým, až hnusným úsměvem sledovaly to, jak mě a bráchovi cáká adrenalin z uší i nosu. Táta seděl na bobku u nás a držel mě a bráchu kolem pasu a tím se nás snažil uchlácholit, že tak strašný to letos nebude.

Slova naučenejch básniček se z mý huby ztratila rychle, jako se ztrácel Jan Tleskač v ponurých uličkách Stínadel. Dlaně jsem měl mokrý jako bříška žab a voči vlhký jako na podzim orosená okna. Prsty krytý punčocháčema  vyťukávaly v bačkůrkách s gumou v morseovce zoufalé SOS volání po záchraně nespravedlivě souzeného.  A žádný bonbóny z celýho světa neměly šanci stát se náplastí na způsobená traumata. Tradice ale velí děti pátého prosince děsit, protože určitě alespoň jednou v roce zlobily...

Ano. Tahal jsem Můru za vocas. Ano - opisoval jsem písemku z matiky od Miloše Votrubce. Ano - těžkou konev s vodou jsem vylil hned za garáží a nad záhonem s mrkví jsem mával konvicí úplně prázdnou. Ano - nezastrkoval jsem si tričko do kalhot. Ano - nečistil jsem si zuby každý večer. Ano - naschvál jsem rozskřípal plnicí pero, abych nemusel psát domácí úkol. Ano - pětikálbi zapadlou v sedačce jsem nevrátil mámě, ale zmizela v kapse mejch tepláků. ...a ano, ve sklepě jsem měl schovaný fotky nahejch ženskejch, který jsem si chodil tajně prohlížet.

Jenže...jak tohle všechno mohli Mikuláš a čert vědět, když bylo v době mýho dětství na světě tolik jinejch zlobivejch dětí?

Dělá snad dospělejm lidem radost koktavý připočůraný dítě? Těšej se snad na slzy strachu a obav? Chtějí alespoň jednou v roce zaslechnout nepřeslechnutelný lupání malejch kloubků při nervózním promačkávání dlaniček?  Myslí si snad všechny mámy, tátové, dědové a babičky, že jeden večer v roce zlobiváka napraví? Nebo jim jde jen o masochistickej zážitek a kochání se strachem těch, který údajně milujou a snesli by jim modrý z nebe?

Musím se nad tím vším přes den pořádně zamyslet.

Večer mi totiž bude oblečena zlatobílá říza, přilepen huňatý plnovous a na hlavu vražena čepice vysoká jako kostelní věž. Budu Mikulášem!

Budu Mikulášem a budu hodnej jako žádnej jinej Mikuláš nikdy nebyl. S andělkou vytvořím koalici a čerta budu tlumit, co to půjde. 

Nebudu chtít žádný básničky! Na písničky zapomenu úplně a vůbec se nebudu ptát, jestli děti zlobily tak, že z toho rodičům naskakovaly pupínky jako při neštovicích. 

Naopak!

Zeptám se všech navštívených prcků, jak moc je celej rok zlobily rodiče. Jak často si s nima četli, jak často je vzali na vejlet, jak často je muchlovali a líbali na čelo. Zeptám se, jestli si táta čistí zuby každej den a jestli máma nevaří moc často dušenou mrkev. Budu zjišťovat, jestli děti dostaly všechny hračky, co si přály a jestli už uměj dokonale napodobit podpis rodičů v případě, když to žákajda vyžaduje. Budu chtít vědět i to, jestli vezme táta mámu při prochajdě jen tak za ruku a sem tam jí vlepí polibek.

Nadílku udělám jinak. Taková Mikulášova revoluce - mikulášskej punk!

A jsem si už teď ráno jistej, že nějakej šotek zlobivej naváděl k nepravostem i dospěláky. 

Ty po jejich přiznání vohnu přímo před dětma přes koleno a naplácám jim ty jejich dospělý zadnice mojí nahoře zakulacenou zlatou berlou. A rozhodně je nebudu šetřit a nedostanou ani jednu kofilu. Ať viděj!