Michelinské hvězdy, Zdeněk Pohlreich a noční debužírování

Film z dvd byl dlouhý, pak jsem se zasek u pokecu na facebooku a nakonec jsem se nemohl odtrhnout od knížky vzpomínek Miloše Kopeckého. Proto v tuhle hodinu straším tady, místo abych spal a chystal se tak na rozednění, které v této roční době přichází tak záhy.

Samozřejmě, že jsem byl i čůrat a při cestě dolů do baráku jsem nemohl minout kuchyni a zaklepat na bílou svatyni s nápisem Bosch, která se zvolna, až svůdně otevřela a ozářila můj obličej laskavým, i když chladivým světlem.

Lžící jsem vyloup dva kusy melounu - krásně chladivá chuť sladké šťávy pohladila jazyk a postupně přešla do vyschlého lačného krku. Upil jsem trochu kofoly - ale jen trochu, v ní je přeci cukr a bylo už dost hodin a kromě převalování se v posteli jsem žádný jiný pohyb, který by mě zbavil získaných kalorií, neplánoval. Potom jsem se na chvíli zasek u misky s černými olivami a - přiznávám - prstem hrábnul i do malé misky s taveným kozím sýrem. "Zdraví sílu najdeš v sýru" - učily mě plakáty vyvěšené ve výlohách Pramene v době mého dětství.

Už jsem téměř zavíral dveře od svatyně, když tu jsem si všiml lehce zastrčené plastové krabičky a v ní na mě stydlivě mávající patky od sekané z nedělního oběda. Minout ji by byla nevychovanost. Nedá se nic dělat, holka, tebe musím ochutnat. Kelímek s hořčicí se zabydlel jen patro nad krabičkou se sekanou a úplně dole pod nimi, v bílém šuplíku, se chladila salátová okurka, ke které se tulilo jedno pěkně kulaťoučké rajčátko. Budem jim všem na jednom talířku příjemně, přesvědčil jsem sám sebe a hrdě, až pyšně jsem cestou ke kuchyňské lince minul košík s chlebem. Je dost pozdě na přikrojení plátku chleba! Patka sekané se lascivně zhoupla na žlutém talíři a zelená kolečka okurky udělala lodičkám nakrájeného rajčete příjemný barevný kontrast. Nelenil jsem, vrátil jsem se ke svatyni a ještě jednou hrábl do misky s černými olivami. Akcent této barvy totiž na žlutém talíři vyloženě chyběl. Konečnou tečkou na talíři se staly dvě dávky zlaté voňavé hořčice.

V celém domě už byl klid. Hrobový klid. Ani můj pes, jindy trpělivě sedící poblíž stolu a neúnavně si olizující čumák, nebyl na dosah. Spal.

Talíř se sekanou, hořčicí a zeleninou jsem položil na stůl. Žádný číšník ze sebelepšího restaurantu by mi jídlo nemohl naservírovat s větší láskou. Pokochal jsem se pohledem na tu krásu. Z okna na stůl padala záře měsíce a vytvořila svojí přítomností na stole zákoutí, které by ani mistr hry se světlem, holandský malíř Vermeer van Delft (ve vší úctě k jeho umění) nedokázal vykouzlit.

Nůž se zlehka, aby nerušil ten noční božský klid, zabořil do sekané. Patka masa se ještě jednou zhoupla na talíři, když se do odkrojeného sousta zabořil nůž podruhé. Lehce jsem okraj sousta masa omočil ve zlatavém rybníčku hořčice a se zavřenýma očima zasunul do pusy. Po soustu masa následovalo v krátkém časovém rozpětí kolečko okurky, lodička rajčete a jedna černá oliva. Toto pořadí se opakovalo asi 5x. Božský čas! Kuchyň v domku se proměnila v restaurant s nejméně sedmi hvězdičkami od Michelinu a jsem si jistý, že mi tento lokál v tu chvíli závidě i takový suverén, jakým je Zdenek Polhreich.

Když byl talíř prázdný, otevřela svá věčně hladová ústa myčka na nádobí a talíř společně s vidličkou zmizely v jejích útrobách.

Cestou zpět k posteli jsem letmo, téměř nenápadně pohladil bok svatyně Bosch...

Někdy je příjemné hned neusnout.... Kdo z vás byl na lovu v ten samý čas????