Maminkám s kočárkem v metru nepomáhejte!

Rodiče vám od dětství (a leckdy s mohutným přesahem do dospělosti) vtloukají do hlavy: na lidi se usmívej, pozdrav je při setkání, starším a slabším pomáhej, zavírej za sebou dveře, dojídej jídlo, stříhej si nehty a buď galantní k ženám. Takto do života vybavení jedinci se pak setkávají s leckdy navýsost krutou realitou.

Že jsem si k večeři OPRAVDU neměl tu výbornou hrachovou kaši přidávat jsem poznal hned ráno při venčení psa. Chvílemi jsem měl pocit, že jsem to já, kdo je venčen a děkoval jsem potichu za liduprázdné místo, kde volně pobíhal nejen můj pes, ale volně vybíhaly i plyny z mých útrob. Uvolnila si jak moje fenka, tak já a rychle rychle do auta a hurá směr metro a do centra na pracovní schůzku.

V dopoledním čase není metro zrovna našlapaný, takže jsem urval místo k sezení, aniž bych byl puštěn někým mladším s výzvou: "Sedněte si, já vás pustím". Stává se mi to v poslední době čím dál častěji, což je neklamnou známkou toho, že kosti začínají řídnout, postava se hrbit a kůže povolovat - pro mladší spolucestující signály k tomu, aby se chovali tak, jak je rodiče vychovali (starším a slabším pomáhej!).

Jakmile jsem dosedl, sarkastické a nepřeslechnutelné zadunění v mých útrobách dalo jasně najevo, že ranní venčení nebylo dostatečné. Zatnul jsem....víte co a dělal, že to kručení v břiše nevychází z mého vnitřku. Vlak dorazil do stanice Můstek a přede mnou bylo přestoupení na linku A - tedy pár schodů a chvilkové bloudění po chodbách přestupní stanice (dodnes jsem nepochopil ten šalamounský systém lineárně vedených tunelů, které tak jako tak končí u eskalátoru k perónu na lince A!).

Potřeboval jsem s ohledem na mé vychování (na lidi se usmívej) co nejrychleji nalézt místo, kde budu sám. Úplně sám!

"Nepomohl byste mi?" uslyšel jsem vedle sebe a zaregistroval mladou maminku. Stála s kočárkem před schodama, které ji dělily od možnosti přestoupit na zelenou linku metra. V kočárku takové to roztomilé dítě s rohlíkem v ruce a zbytky MOKRÉHO rohliku ordinérně přilepenými kolem malé pusinky. Fakt hnusnej pohled.

"Ale jistě" odpověděl jsem pamětliv vychování (buď galantní k ženám). Zapomněl jsem na následky pojídání hrachové kaše, obešel jsem kočárek, předklonil se ... a v tu chvíli to prasklo. Víte co...! Prostě rána jako když se páře peřina, která je nazvučena velmi kvalitní audio technikou s velmi - velmi kvalitními reproduktory. Když teď napíšu, že by se krve nedořezal, byl by to výsměch tomuto rčení. Nicméně jsem se roli pomahače mamince s kočárkem nevzdal, zatnul tentokrát zuby a abych zahnal ten trapný okamžik, dal jsem do nesmyslného dialogu s prckem v kočárku.

"Ahoj, jak se jmenuješ?" nahodil jsem laškovně směrem k miminku, které už v kočárku levitovalo vzduchem, jak jsme ho společeně s jeho maminkou nadnášeli a ukrajovali schod po schodu.

"Eda, Eda" vyprsklo dítě nadšením zbytky mokrých kousků rohlíku směrem k mému obličeji. Jakmile drobky toho rozčvachtaného hnusu dopadly na moji tvář a ruce, bylo mi celkem jedno, že jsem si před chvílí prdnul co to dalo. Tohle pokropení mokrým pečivem pro mě bylo rozhodně mnohem strašnější.

"Eda?" podivil jsem se, "ja myslel, že je jsi holčička" na oko jsem konverzoval s batoletem a po očku jsem se podíval na maminku, která pár schodů podemnou držela ve vztyčených rukou madlo kočárku, tlačila ho směrem ke mně a pomalu rudla v obličeji.

"Eda, Eda" volalo dál dítě, o kterém jsem si ještě před chvílí myslel, že je děvčátkem. Mávalo při tom volání vesele mokrým zbytkem rohlíku, jazykem umě rolovalo kolem rtíků a zbytky načvachtalého rohlíku vcuvávalo do pusy. Zvedl se mi žaludek. "No, už jsem si prdnul, tak lehké ublinknutí už bude jen dokonáním díla této samohany" pomyslel jsem si.

Dostali jsem se k cíli. Schody byly překonány a já jsem S VELKOU opatrností mohl v předklonu kočár položit zpátky na zem.

Usmál jsem se na maminku, ta mi poděkovala a já se otočil ještě na prcka v kočárku: "Tak ahoj Edo, měj se hezky" popřál jsem batoleti a rozloučil se pohledem i s maminkou. Pomalu jsem vzdaloval od dvojice, které jsem sice pomohl, ale stálo mě to pořádný kus mé důstojnosti.

Periferně jsem ještě stačil zaznamenat, jak se maminka naklonila do kočárku, pohladila dítě po hlavičce a poznamenala: "Nó, prděl jako děda, viď?"

"Eda, eda..." zapískalo batole nadšením do ticha lineárně vedené chodby na přestupní stanici metra Můstek.