Lžou žáby?

Kam až se dokážou zašmodrchat slova? Kam může doletět úmysl a kde se ve dnech i nocích ztrácejí souvislosti? Na takové a podobné otázky encyklopedie ani Google nestačí...

Loni v létě ho začala bolet hlava ještě víc, než běžně a ke všem těm štrapácím s hlavou se přidaly nějaký šajsy v břiše. Trpěl, my s ním, a lékaři hledali, tápali, hledali víc a v srpnu bylo jasno.

Usadil se, hajzl jeden, v jeho hlavě. Uhnízdil se tam, kde se rodí otázky, odpovědi i pochopení. A to hnízdo si – ten kujón – vystavěl tak, že už se k němu doktoři nemohli dostat.

Rázem bylo všechno jinak. Život rozhodil kostky a jedna zůstala tak tak stát na hraně dubové fošny stolu.

Chtěl domů a bylo rozhodnuto. Paliativní domácí péče, co to půjde. Odhad dožití? Jeden měsíc.

To opravdu není čas na přemýšlení o kravinách, o zbytnostech, o tom, co se mělo udělat líp. Nastal čas udělat to nejlíp!

Byl konec léta, chalupa prohřátá jako dětská kolíbka a v ní na posteli on, co tu je, ale víme, že nebude. Brzy nebude. A on to ví také.

V prvních dnech posedávání na zahradě, on očima upřenýma na les a my kolem něj v rozhovorech, které tu líně tekly, tu skákaly jako jarní voda mezi kameny kroutícího se potůčku.

A pak už z postele nemohl, a tlumící náplasti a jeho šeptání „proč nemůžu umřít?“ a moje odpovědi „neboj, umřeš“.

Tak hrozný odpovědi někomu, kdo se ke mně dostal ve druhém kole a koho jsem nejdříve respektoval a pak si ho zamiloval hodně moc. Tak hrozné, ale vyslovené. Pro útěchu, pro povzbuzení k smrti. Paradox.

Stále se mi ten krátký dialog honí hlavou. Vymetá ho zevnitř tu hadrem na vytírání, jindy jemně mašlovačkou z bílého peří.

Těcho krátkých popovídání proběhlo několik, ale ustávaly jeho vytížeností dojít konečně tam, kam se vydal.

A pak už stav, který domácí paliativka nezvládala, dva dny v nemocni a konec.

Odešel.

A my pak s mámou seděli v chalupě a Zorinka, po strašně dlouhý a vevemilý době s ním, byla najednu bez něj.

„Nedá se nic dělat.“ řekla, očka mokrý a stála uprostřed světnice. „Splnili jsme mu, co jsme mohli. A stejně,“ dívala se při tom z okna na posekaný pole před náma, „si myslím, že jsme mohli udělat víc.“

Stála tam bez něj sama, ale odhodlaná. Prostě Zorina, jak ji znám. Vybrečí se jindy a sama.

Po chvíli mlčení mi řekla: „Nemysli si. Taky mám hlavu plnou otázek...“, otřela si zády ke mně oči a pak se otočila.

„No jéje.“ dostal jsem se konečně do jejího monologu i já. „Tak třeba?“, hodil jsem po mámě otázku.

„Třeba?“, usmála se. „Tak jo. Tak třeba...lžou žáby?“, zasmála se. „A pojď, ohřejeme si ten guláš ze včerejška.

–-

Jirkovi. Děkuju za všechno.