Kolikrát ti to budu ještě opakovat?

Řekněme, že hodně z nás je přesvědčeno, že opakování je opravdu matkou moudrosti. Pak je ale třeba si připustit skutečnost, že velká část lidí je adoptovaná a o vlastní matce máme opravdu málo informací. 

"Mohl bys mi to zopakovat" kladla často moje matka slovo za slovem s dikcí diktátora a s každým jednotlivým slovem se až vražedně mazlila.

Vždy šlo o to, abych zopakoval nějakou kravinu, o které jsem do té chvíle tvrdil, že:

- to tak fakt bylo

- že je to pravda

- že si nevymýšlím

- že to myslím vážně

- že vůbec nechápu jak se to mohlo stát

- že vůbec netuším, na co se mě ptá a co mám vlastně zopakovat

Čili abych zopakoval zhovadilost, zhůvěřilost, lež, klam, mámení - takže vlastně cokoliv, čehož opakováním jsem se moudrým nestal ani náhodou. Je v takových případech opravdu opakování matkou moudrosti? Mohli byste mi to zopakovat?

Další stálicí v matčině slovníku bylo, díky mému opravdu divokému dětství, slovní spojení: "Kolikrát ti to mám ještě říkat?. Tuhle větu ve vypjatých situacích matka často téměř syčela. Její jindy kvalitně artikulující ústa byla při vyřčení těchto několika slov téměř pevně semknuta. Možná by se v tu chvíli mezi jejími rty dala protáhnout leda tak žvejkačka v plátku. Možná...

"Kolikrát ti to mám ještě opakovat" a "kolikrát ti to mám ještě říkat" je vlastně jedno a to samé. Vyřčení kteréhokoliv z nich dělá z oslovovaného vždy osla. Jednou jemnější formou, jindy přímým direktem. Záleží na způsobu vyřčení. Na jeho kadenci.

Se vzrůstajícím věkem tato větná spojení směrem od matek ztrácejí na intenzitě. Většinou. Dost kamarádů v mém věku mi to v posledních dnech potvrdilo. Matky i otcové to vzdali. Zřejmě mají za to, že svoji genetiku a životní poznatky předali v míře, v jaké je byli schopni předat. Jejich životní cykly se začínají převracet a nastávají určité zlomy, kdy se svým chováním zlehounka navracejí do dětských let.

Nastává naše doba. Nastává období, kdy jim můžeme s lehkým úsměvem a hranou ironií v hlase říct:

"Prosím tě, mohla bys mi to zopakovat? Ty jsi fakt do díry od krtka strčila drát, na který jsi navlíkla prázdnou pet lahev nastříhnutou do tvaru větrníku a věříš tomu, že tohle krtka z naší zahrady definitivně vyžene?"

Nebo jim můžeme říct: "Kolikrát ti mám ještě říkat, že tu novou televizi můžeš zapnout hned po tom, když ji vypneš, protože opravdu nevybouchne....?!!!"

S ohledem na všechno, čím naši rodiče prošli, musíme ale tyhle věty vypouštět z pusy tak, abysme se při posledních slovech v nich už s mámama a tátama smáli. Aby to byla prča od začátku do konce a abysme jim možná připomněli jejich nesmyslné dotazy pouštěné do našich uší a vyjevených obličejů před nějakými třiceti lety.

Vraťme jim pár nesmyslných dotazů, jejichž častým cílem nebylo, bohužel, získání moudrosti, ale naopak lehké ponížení našeho, tehdy ještě dětského nebo pubertálního, ega.

Udělejme to ale pokaždé s určitou nonšalancí. Víme přece, že rodiče už si nás takhle hloupě ve věku naší dospělosti dobírat nebudou.

Tedy - až na některé rodiče...

"Prosim tě, moh by mi říct, proč jsi mi zase nezavolal, když jsi dorazil z chalupy domu? Kolikrát ti mám opakovat, že je třeba, abys mi zavolal, abych věděla, že jsi doma. Nemusíš mi vůbec nic říkat. Jenom mě prozvoň. To mi bude úplně stačit. Já nevim...kolikrát ti to budu muset ještě říct" zahudrovala tuhle máma do mobilu v neděli lehce po desáté večer.

"Prostě sem zapomněl, promiň" omluvil jsem se.

"Ale já nechci, aby ses mi omlouval, mně stačí, když zavoláš. Je to tak těžký pochopit? Kolikrát já tohle budu muset ještě opakovat" viděl jsem slova vyplavávat ze sluchátka mobilu a vzpomněl si, jak jsem jako kluk před mámou stál a nevěděl co odpovědět. Nic se nezměnilo...