Když má tři ruce, a jenom dvě kapsy...

Různé encyklopedie, ba ani moudří starci a vzdělanci vám v některých případech nejsou nic platní. Nejvíc se stejně dozvíte od dětí!

„...a to víš, že v Číčovicích bydlí holčička, která má tři ruce?“ vyklouzla z pusy malý holky sousedky věta, která překvapí.

„Nepovídej...“ ponouknul jsem sousedku k rozpovídání se.

„No...má. Ale nohy má jen dvě. To by se jí jinak špatně chodilo.“, doplnila sousedka informaci o holce z Číčovic.

„No ještě že tak. Tři ruce a tři nohy, to už by bylo moc i na člověka.“ mrknul jsem na ní. „A kolik má kapes na kabátu, co?“, jel jsem v započatým příběhu kousek dál.

„No to nevim.“, vykulila holka překvapením oči. „“Ale zase může jíst třema rukama!“, skoro zapištěla radostí.

„Nebo si na třech rukách kousat nehty.“, hnal jsem příběh dál bez jakéhokoliv omezení.

„Nebo hrát vybiku a nikdo jí neporazí.“ přidala malá sousedka a radostně se při našich představách smála.

„Nebo obejmout mámu víc, než můžeme my všichni.“ ládoval jsem to do malý holky, co to šlo.

„...a počítat na prstech může do patnácti. Jupí!“ pištěla sousedka a začala přede mnou poskakovat.

„Ale blbý to má s rukavicema. Prodávají se jenom po dvou!“, odhalil jsem jedno z problematických míst lidí s třema rukama.

Holka byla s odpovědí neuvěřitelně rychlá. „Musej koupit čtyři a když jednu ztratí, tak jí maminka nevynadá. Pořád má dost.“, vysvětlila mi situaci líp, než jakákoliv encyklopedie.

„A taky tě může pohladit třema rukama najednou.“, valil jsem příběh dál.

„Tak to bych se bála....“, skoro se ta moje malá sousedka oklepala hrůzou. „To je jako z horroru.“ dodala.

„A má tu ruku navíc levou, nebo pravou?“, sklouzl jsem z možnostmi oné holčičky do další otázky.

„No to já nevim. Já jí ještě neviděla. Jen jsem to slyšela.“, přiznala se sousedka.

„Jo táááááááááááááák...“, udělal jsem překvapenýho. „Já myslel, že je to tvoje kamarádka.“, dodal jsem naoko smutně.

„Ještě ne. Ale až bude, tak ti jí přivedu na návštěvu. To budeš koukat!“,

„No to rozhodně. To budu čubrnět na drát!“ hrál jsem tu hru pořád dál. „A kdy ji přivedeš?“

Malá holka se na chvíli zarazila, čučela do země a pak jen utrousila: „Až budu chtít.“

––

A pak jsme si řekli ahoj a zalezli každý do svého domova. Do domovů, kde (když má člověk tu správnou dávku fantazie) je možný všechno. Všechno, co si jen dokážete představit. A že budu na návštěvu tříruké holčičky z Číčovic čekat do té chvíle, až bude malá sousedka chtít? Rád počkám. Třeba i rok...