Kdo rozsvěcí a zhasíná u vás?

Homo a hetero. Levičáci a pravičáci. Lovci a strážci ohně. Masožrouti kontra vegetariáni. Romantici a pragmatici. Hodný a šmejdi. Optimisti proti skeptikům. A také ti co rozsvěcej a ti co zhasínaj...

Zřejmě se moje "fóbie" rozjela do formátu, který už bez lékařského dohledu nebude brzo uhlídatelný.

Když už musím jít nakoupit do některého z obchodních center, prožívám muka téměř srovnatelná s ukřižováním a zároveň blahořečím tomu, že nikde na zdech nevidím vypínače. Minimálně polovinu světel bych okamžitě vypnul!

Vím a přiznávám, hraničí to opravdu s diagnózou. Nemužu si ale pomoct.

Ve veřejném prostoru dokážu svojí úchylku ještě jakž takž maskovat a dělám, "že mi ty tisíce ZBYTEČNĚ rozvícených žárovek nevaděj", ale doma jsem určitě na pěst. Málo platný - doma pořád zhasínám. Světlo!

"... není to normální, a buď v klidu, nejsi sám, kdo pořád zhasíná.", uklidnila mě K, když jsme tohle téma nahodili v úterý večer při čarodějnickym setkání u mě doma.

"Vstane, přijde do místnosti, ROZSVÍTÍ, pustí televizi, zapne konvici na čaj a odejde za ranní hygienou. Co na tom, že v kuchyni sedim v klidnym ránu, piju čaj, čtu si nebo koukám z okna... Televize mluví, světlo svítí úplně zbytečně a konvice hučí, pak se vypne a čaj v konvici se stejně nezaleje, protože ten, kdo jí zapnul, je už PŮL hodiny v koupelně a svítí tam!!!", srhnul jsem svoji léty sesbíranou zkušenost.

"Přesně - hele a je to na facku!", udělala mi radost K a dodala: "Jenže...fackuj několikrát denně dospělýho člověka!"

"Myslíš, že je horší rozvěcet nebo zhasínat?", zeptal jsem se.

"Taky vždycky dostaneš odpověď: JÁ TAM JEŠTĚ PŮJDU!", odpověděla mi K otázkou.

"Často!", poznamenal jsem rezignovaně. "Nebo se dozvim, že ty úsporný žárovky budou levnější i v celonočním provozu s porovnáním s tim, že spím u puštěný televize."

"Puštěná televize, to je něco jinýho!", řekla rezolutně K a napila se vína, "to je ukolébavka." 

Napil jsem se taky, protože jsem s jejím názorem absolutně souzněl.

"Nebo... v koupelně máme střešní okno a i v červenci, kdy je opravdu slunnej den a lidi se musej namazat ochrannej faktor 175 000, svítěj v koupelně obě světla! ...a já je zhasínám."

"Já doma taky pořád zhasínám", poznamenal I, který se přidal k našemu diaologu. "Mě prostě se.e, když se svítí někde, kde nikdo neni. A u nás doma se svítí pořád. Všude! Já doma nebejt, vyděláváme jen na elektriku."

Získali jsme další duši zhašovače.

"Prosim vás", zvedla na zahradě u domu K hlas a ostatní ve svých debatních kroužcích a u opékání buřtů ztichli. (Bylo nás 15.)

"Kdo je domácí rozvěcovač a kdo zhášeč? Rozvěcovači nalevo, zhášeči napravo!", zavelala.

Podrobnější explikace nebyla nutná. Všichni pochopili. V krátké chvíli se na dvorku vyselektovali zástupci dvou nových živočišných druhů. Bylo to téměř fifty fifty. Rozvěcovači suverénní a "chytrý", my zhasovači s jemným tikem v oku a koutku úst.

Jen J, která žije sama a nevěděla, kam se přiřadit, se napila piva a s jemnou obavou v hlase poznamenala: "Já rozsvěcuju i zháším, takže kam mám jít?"

"Ke mně!" řekl jsem rázně a začal přemýšlet o její podnájemní smlouvě.

Kdo rozvěcuje a zhasíná u vás?...