Kde začíná nebe?

Sem tam vám život přihraje otázku, na kterou nemůžete odpovědět jen tak vystřelenými slovy. Většina takových otázek nepřichází od vrstevníků. Pokládají je hlavně děti. Dospělý by se nezeptal, ono by ho to vlastně ani nenapadlo se zeptat na to...

...KDE ZAČÍNÁ NEBE?

Už před hodně lety mi tuhle otázku položila malá holka. Stáli jsme na zahradě u chalupy, kam jezdila za svým tátou a jeho přítelem. Dojížděla sem i máma tý malý holky. Sounáležitost těchto tří dospělých lidí a jednoho dítěte, tvořících rodinu, pro mě byla a je vzorem! Na chalupu přijížděli často na celé dlouhé víkendy i přátelé těch dvou kluků, další kompletní i nekompletní rodiny, pár z těch lidí mluvilo slovensky, jedna ženská hlavně anglicky a táta jednoho z těch dětí maďarsky.

Povídání všech těch lidí se o víkendových dnech úplně přirozeně mixovalo. Dospělí respektovali jeden druhého, děti se na sebe těšily. Mávaly a křičely na sebe už z přijíždějících aut. Majitelé chalupy dospělé vítali panákem becherovky, slovenské slivovice nebo fernetu. Po pár návštěvách si přesně pamatovali, co kdo pije. Maličkost, ale hodně milá. Děti dostávaly sáčky s bonbóny, které pak dospělí v noci z pytlíků dětem kradli.... Mámy a tátové a strejdové a tety se předháněli v tom, kdo lépe na víkend všem navaří. Ostatní se těšili na talíře voňavých polévek a chuť letních i zimních koláčů. Většinou se nic extra neplánovalo. Dva víkendové dny se posedávalo, povídalo, jedlo, vyprávělo, pilo, smálo se. Děti nám rostly před očima, ale pro ty víkendové radovánky, kdy se chodilo spát s rozedněním, jsme si toho ani nevšimli.

Za celá léta nedošlo v této partě k žádné rozepři. Je to k neuvěření, kór když si uvědomuju, jak je v současné době všude kolem tolik netolerance, závisti a tak velký nedostatek dobra a pochopeni.  Nikdo nebyl skupinou odsunut pro nevhodné chování nebo reakce. Žádnému dítěti z té party nebylo nikdy divné, ze spolu můžou žít dva tátové, bez mámy. "Naše děti" měly totiž obrovské štěstí - vyrůstaly mezi lidmi, kterým spolu bylo normálně obyčejně dobře. Možná by se dalo říct, že v nás snad měly i "dobrý příklad".

Děti dorostly a my dospělí jsme zestárli. Děti se chystají na život, my začínáme bilancovat. Děti přestávají dětmi být a my začínáme lehce senilnět. Na setkáních už nevydržíme tancovat do sedmi do rána, na čtení čím dál častěji vytahujeme brýle a začínáme mudrovat o zdraví. Mimina a malé děti jsou ale kolem nás dál...na řadu přišly matky, které se rozhodly rodit později. Tuhle generaci dětí už víc "muchlujeme" a chováme se k nim spíš jako dědové a babky, než jako "kámoši".

Ale zpátky k původnímu tématu tohoto blogu. "Kde začíná nebe?", ptala se mě jedno letní ráno na zahradě u chalupy malá naducaná holka s brejlema na očích. Z mého hrnku vonělo kafe, v jejím se na hladině kakaa dělal škraloup. Slunce už pěkně hřálo, voda v potoku kroužícího kolem zahrady šuměla do ranního ticha a v chalupě všichni ještě spali.

Jen já a Marína jsme byli vzhůru. Stála pode mnou, dioptrickými skly zvětšené oči na mě pořád koukaly a já hledal odpověď. "Nebe začíná tam, kde končí země" vypadlo tenkrát ráno po velké party z mojí hlavy.

"Aha, tak to jsme vlastně v nebi, že jo?" odpověděla ta malá tlustá holčička, usrkla kakaa a šla si ke stolu ulomit kus buchty, kterou uměl upéct vždycky nejlíp Petr.

A bylo to vyřešený. Celý náš život vlastně žijeme v nebi, po zemi pouze chodíme.

Z tý malý holky bude za pár dní 18ti letá krásná vysoká ženská, pro kterou mám tenhle vzkaz: "Maríno, nebe začíná v Brništi. Tenkrát jsem to nevěděl. Dneska si tím jsem jistej".