Každý máme svůj kopec

Za život máme ženy, muže, psy, auta, domy, obrazy, fotky, sošky, talíře, zubní kartáčky, čepice na zimu a potápěčský ploutve na léto. A pak ještě zahrady a foťáky a skříně třeba. A taky kopce. Máme je! Jen si to neuvědomujeme, protože je většinou nemáme přímo doma.

"A teď, kluci, jedeme zadarmo!", prohlásil táta za volantem auta pokaždé, když se naše škodovka přehoupla přes nějaký horizont a cesta před námi padala dolů. Dolů dolů až do rovin, nebo do nějakýho dolíku, kterej auto nahnal zase směrem do kopce. Nahoru.

Táta vyřadil spojku a motor jakoby oněměl (což bylo fajn u starejch škodovek, ve kterých motor řval tak silně, že prababička ve Vlašimi slyšela naše nastartování v Ústí, odkud jsme za ní odjížděli na návštěvy).

Motor oněměl a máma se zavrtěla na předním sedadle. Když se zavrtěla trošku moc, minišaty se shrnuly do půli stehen a táta na mámu mrknul a pohladil ji právě tam.

Máma se usmála a řekla: "Řídíš, máš v autě děti.", a svojí dlaní vzala tu tátovu a zavěsila ji zpátky na volant ve chvíli, kdy jsme cestou s kopce na Libouchcem ve dvou táhlých esíčkách projížděli mezi zelenejma loukama uprostřed lesů.

Auto pořád svištělo na volnoběh - jelo zadarmo.

Seděl jsem u okýnka. Úplně nejzadnější okýnko ve škodovce mělo tvar trojúhelníku a otvíralo se otáčením černé plastové kličky, které se říkalo motýlek.

Při šikovným nastavení/pootevření okýnka jsem dosáhl efektu příjemného nepřerušovaného foukání větru přímo na zadní část krku. Jako by vám do týla v jednu chvíli dýchalo několik uhoněných draků a ježilo vám chloupky na zátylku.

Vedle mě seděl brácha. Oba lokty měl opřený o přední sedačky, seděl lehce nakloněný a hlavu měl vraženou do mezery mezi místy, kde seděla máma a táta. Koukal do směru jízdy, kontroloval tachometr a hecoval tátu: "Jede tohle auto i stodvacitkou?".

"Neukazuj mu to", zbrzdila lehce otcovu chuť se pochlubit naše máma a tátova ruka se vrátila ze šaltpáky zpět na volant a leva noha se vrátila z prošlápnutého pedálu.

Auto se po prudkém klesání dostalo na mírné stoupání. Samo se tou jízdou do kopce lehce zbrzdilo a my všichni v autě jsme se na tuhle chvíli těšili.

Jeli jsme na volnoběh dost rychle, abychom samospádem překonali malý kopeček, který je před námi? Nebude táta přece jen muset zařadit, dojet na zorizont a na zlomu v krajině opět vyhodit kvalt a jet dál dolů do Libouchce zadarmo?

Vyjde to?

To svrbění pusy, aby se to nezakřiklo! Ty zaťaté dětské pěsti a zuby zakousnuté do rtů. Ten mámin klid v obličeji, kdy auto jelo konečně pomalu a jeho řidič vlastně díky svejm dětem neměl chuť ho pohánět motorem, ale nechat jet jen tak - samospádem.

"To auto krásně jede", prohlásila vždycky při pomalé jízdě babička, která vždy seděla jako pátá v autě na místě za mojí mámou.

Nikdo v autě nebyl připoutaný.

Nebylo to povinné, ale ani nutné.

Celá rodina jsme byli tak nějak připoutaný k sobě a rádi jsme jezdili s kopce autem zadarmo. Hráškově zelená škodovka vezla s kopce několik spokojenejch lidí, který si v autě povídali a pro který byla jízda z chalupy domů zážitkem i díky liboucheckýmu kopci.

Včera jsem si na tohle všechno vzpomněl, když jsem jel do centra dolů do města Hřebenkama na Smíchově. Vyřadil jsem rychlost, přiotevřel jsem si okýnko a užíval jsem si jízdy zadarmo. Jako tenkrát.

Jen auto bylo prázdný a nebylo s kým ty okamžiky sdílet...

Vrátil se mi ale ten pocit, do všech detailů, radosti i napětí.

Každej máme svůj kopec.