Kam mizej vyhazovaná miminka?

Na spoustu otázek podstatných pro fungování lidstva odpověděli Edison, Einstein, Sklodowska, Heyrovský a třeba i pan Bell. Pořád ale zůstává dost věcí nevyřešeno. A odpovědi na ně nedává ani Bible...

Ne, že by se jednalo o kardinální, chod lidstva ohrožující aktivitu a záhadu, ale přece jen...

Nemůžete si to jako dítě pamatovat, ale určitě jste v dospělosti zaznamenali chvíle, kdy matka, nebo tatínek vyhazují svoje malé dítě nad hlavu a smějou se u toho jako blázni. Myslím tím ty dospělé, že se smějou jako blázni.

Dítě, leckdy opravdu mimino, se potácí v křečích, stresu a divné nepoznané eufórii a svoje pocity vyjadřuje pištěním a zrychleným dýcháním a projevujícími se křečemi v tvářích. Tohle všechno považují dospělí za projevy radosti a šlápnou na plyn.

"Jak lítá Daneček? Jak lítá Daneček???", prrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrsk a mimino vyletí ještě výš než při předchozím výhozu, víc piští a rodiče se víc tetelí.

"Táááááááááááááááááááááák lítá Daneček!" vyhodí táta synka do luftu s takovou vervou, jako když na chalupě po nedělním obědu vykopává míč na místním hřišti v přáteláku s vedlejší vesnicí.

Za jistou zmínku v případech tohoto zacházení s dětmi stojí i to, že vyhazovači (bez rozdílu pohlaví) se vždycky na letící dítě ze spoda smějou s pusou otevřenou od ucha k uchu.

Dítěti letícímu díky zemské přitažlivosti zase zpátky k Zemi se tak šok násobí možnou myšlenkou, že tátovi nebo máminy ruce zklamou a pusa se včas nezavře...

Zmizí dítě po výhozu a následném pádu z nebe v břiše mámy nebo táty?

Uznávám, že takto se dítě vyhazovné ve společnosti dalších dospělých jedinců ztratit nemůže. Ostatní přihlížející dospělí by jistě včas zasáhli a mimino z útrob vyhazovače vytáhli rychle ven.

Ale co když si někdy s dítětem hází jen jeden dospělý člověk? Bez čumilů a hecovačů kolem...?

Vyhodí poprvé, dítě vyletí do vzduchu, zapiští a začne padat do připravených dlaní.

Vyhodí po druhé, dítě vyletí ještě víc, přidá na pištění a ... i tentokrát padne do připravených dlaní.

Vyhodí po třetí, dítě už lehce bobtná a o to víc piští.

Vyhazovač pusu od ucha k uchu. 

Dítě padá k zemi...a sakra...vyhazovač škobrtnul o koberec, vybirá balanc, ztrácí kontrolu nad rukama, dítě se blíží, pusa otevřená a neštěstí je na světě.

Spolkl/-a/ malé, do vzduchu vyhozené dítě!

A nikdo kolem, kdo by podal, respektive zasunul, pomocnou ruku do vyhazovačova jícnu a nebohé dítě vytáhnul ven...

Takže se musí rychle do nemocnice, nejlepe na emergentí neonatologii, protože tam mají tu nejlepší praxi se situacema kolem miminek.

Strašný příběh!

Určitě si teď řeknete, že je tohle moje uvažování způsobené například předvánočním stresem, protože: kdo kdy viděl, aby miminko vyhozené do vzduchu někdy někdo omylem spolknul.

Neviděl!

Ale já taky neviděl Mariánský příkop a připouštím, že by na dně oceánu fakt mohl být...

Takže až zase někdy budete svědky vyhazování miminek....