Jůkénkymilou

"Co vidíš"?, zeptala se mě máma, když jsme spolu leželi v sobotu odpoledne na lehátkách na zahradě naší chalupy. Oba jsme měli zavřený oči a slunce se nám válelo po víčkách. "Vidím tebe, o 40 let mladší, v divnejch bikinách, s černejma sponkama v hlavě..."

"Já zas vidim mojí mámu. Ohnutá nad záhonem nikdy nedozrálých jahod.", řekla veselosmutně máma.

Líněli (od slova "líný") jsme se jsme na zahradě chalupy v severních Čechách. Na zahradě, skrz kterou se proháněl vítr i těch hicech, co teď držej nad Českem letní stráž. V tý zahradě, kterou jsem prolejzal jako dítě. V tý zahradě, kde jsem mezi keřem rybízu a angreštu líbal Naďu. V tý zahradě, ve který jsem se o svaťáku učil na maturitu. V tý zahradě, do který se ponořila i moje babička.

"Co slyšíš?", zeptal jsem se teď pro změnu já mámy.

"Jůkénkymilou".

"Cože?"

"No...jůkénkymilou..."

"Zpívala to Súzi Quatro...jůkénkymilou ááá a, ifjůkénkymilou ááá a."

"To se tenkrát hrálo, "you can´t give me love", fakt?"

"No jasně! Zvony, helma na hlavě a jůkenkymilou...", smála se máma slunci navzdor, "podej mi sklenici s vodou."

Do ještě poctivý duritky vletěly při nalejvání dva plátky citronu a stvol vodou nacucaný máty.

"Kurnik šopa", vydechla sladce po hlubokym ponoru do ochucený vody máma, "neni nad to se v hicu fest napít! To je slast. To je pocit. To je krása!", násobně si lahodila a skoro tu radost vykřičela do sobotního ticha.

"Krásečka s nádherkou - jak říká Andul ze Sušice", doplnil jsem ji.

Napil jsem se taky. Zase jsme si lehli slunci vstříc a na řadě byla máma.

"Co cítíš?"

"Jako nosem?", chtěl jsem upřesnit.

"Jo, nosem. Srdce sem nepouštěj. Buď chvíli mírně animální.", dodala matka s lehce lascivním došlápnutím na slovo "animální".

"Cejtim takový ty hovínka z rybízu."

"Až takhle animální zase ne!", zašveholila matka ironicky.

"Ne moje! Ty co lezly ze strojku, když jste s babičkou pod tou velkou divokou třešní vyráběly marmeládu a rybízovou šťávu. Pamatuješ na ně? Takový růžový hovínka složený ze semínek rozmaširovanejch kuliček rybízu".

"Vypadali jako růžoví červi. Padalo to do kýblu a vy jste ty kýble nosili dolu na hnuj.", dodala máma.

"Jo, jo...tenkrát se ještě nepořádaly soutěže o nejhezčejc posekanou zahradu, takže jsme k hnoji šli vysokou trávou, ve který nám na cestu hráli hodně nahlas cvrčci a svítily takový ty krásně malý ostře fialový kytky..."

"Ohníčky! Tak se jim říkalo.", doplnila mě bleskurychle máma a pořád jsme leželi a pořád jsme si nechali víčka potírat sluncem.

"...jo, ohníčky. A ta tráva píchala do chodidel a šimrala mi lokty, jak jsem byl tenkrát malej. A dole u potoka, kde byl hnuj, kvetly upolíny."

"Tak tyhle dvě kytky úplně zmizely", pronesla matka s nádechem varováním hodným National Geographic.

"Tak tohle cítím, když se řekne léto. Hovínka z rozmačkanejch rybízů."

"Mohla by nám Lída zase pár kapek rybízu vytočit, co?", sedla si máma na lehátko a hrábla po sklenici vody z naší studny mixovanou mátou z naší zahrady a citronama někde ze světa.

"Mohla, ale kdo by jí v tom hicu o takovou otročinu řikal...", dodal jsem a podíval se v leže směrem k malýmu stříbrnýmu smrku, kterej jsem tenkrát před 18ti lety koupil cestou z Prahy na chalupu.

Smrčku, pod kterej jsme s mámou uložili v podobnym horkym dnu, jako byl ten sobotni, mojí babičku. Mámy mámu. Chtěla sem. Milovala tohle místo a my jsme si to tady bez ní neuměli vůbec představit.

Občasné překročení zákona v určitých mezích se povoluje.

Cestou se džbánem pro novou vodu jsem na divokých záhonech, co jsou rozesety kolem domu, utrh pár květů a vsunul je mezi větve smrčku k těm, které tam byly od včerejška. Lídy smrček kvete v létě každý den jinejma barvama... jůkénkimylou!