Jsem teplej a žije se mi dobře

Lidé jsou od nátury zvědaví. A to je dobře! Když je totiž člověk zvědavej, sám sebe vzdělává a pak může svoje poznaní rozdělit mezi ostatní. Pokud chtějí...

„...vono to máš s blcema pořád dokola.“, podotkla Miládka včera při našem společným špacíru od našeho kvelbu dolů kopcem k našim domovům.

Miládka je ženská, která celej život pracovala rukama. A je taková neposedná. Takže i když je dávno v důchodu, nesedí za pecí a lidem různě pomáhá. Když jsme například potřebovali vyvenčit Stellu, stačilo zavolat. Klíče od bytu měla.

Miládka je ale hlavně ženská, která to, co se jí uhnízdí na srdci pustí jazykem ven mezi lidi bez semenších úprav. Chtěl bych tohle umět se jemně důraznou elegancí. Stejně jako ona.

„...no jo, Miládko“, reagoval jsem na její zmínku s blbcema pořád dokola, „ale pořád dokola uondá i vola, jak se říká.“

„Vola třeba jo, o tom můžeme vést dišputaci. Cejtíš se někdy jako vůl? Po pravdě!“, zastavila se Miládka v chůzi a mrkla na mě očima, který toho za celej život viděly habaděj.

„Někdy jo.“, přiznal jsem.

„Ale to se stane. Jen blbci o sobě nepochybujou a nedokážou vlastně ani žít sami se sebou, natož s ostatníma.“, analyzovala Miládka dál pozici „cejtím se jako vůl“.

„Já bych chtěl bejt často ty!“, vyjelo ze mě.

Miládka lehce zavrávorala a začala se smát.

„Jako já? Ty ses zbláznil.“ smála se pořád a lehkej vítr shodil z kaštanů kolem nás pár nažloutlých listů a já v tu chvíli přestal myslet na Miládku. Najednou jsem uviděl nějakou vílu, které kolem jejího úsměvu vzduchem poletují žluťoučké zprávy o tom, že léto nám dalo vale a začnou šedivý a mlhavý dny.

„Jo, přesně jako ty bych někdy přál bejt. Jsi vlastně vůbec někdy naštvaná?“

Víla Miládka se přestala smát a práskla mi přímo do očí: „Ty si asi fakt vůl. Naštvaná jestli někdy bejvám? Bejvám.“, dupla si jemně (jak to jen víly dokážou) na důkaz vlastní nožkou.

„Nevěřím.“ dupnul jsem si virtuálně nevílý nohou i já.

„To mi teda věř! Naštvaná sem tam bejvám, ale netahám to mezi lidi. Koho, prosimtě, naštvanej člověk zajímá? Jedině toho, kdo se pere sám se sebou a potřebuje k sobě nějakýho podobnýho zoufalce. A krmit blbce? To radši doma pořádně vytřu a vypucuju okna.“, zhodnotila situaci a východisko z ní, když je víla naštvaná. Vytře podlahu a vypucuje okna.

„Já bych zase chtěla“, zamudrovala víla Miládka, „bejt jako ty.“, stoupla si na špičky a palcem a ukazovákem mi zlehka zmáčkla tvář, tak jako to kdysi dělala moje babička. Neucuknul jsem...

„Jako já?“

„No, jako ty. Nemysli si.“ dala se zase víla Miládka cestou dolů kopcem domů.

„A v čem?“, přidal jsem se na cestu i já.

„Hele...je s tebou prdel, jak se říká. Jsi milovanej a miluješ. Máš práci, která tě baví a když víš něco, co já nevím, tak mě poučíš. A si ten gáj, nebo jak se to řekne a netutláš to, protože není co tutlat. A máš rád lidi a zvířata. To je pro mě důležitý. A to, co o tobě někdo řekne a neví, o co jde, dokážeš hodit za hlavu a bejt před takovým pro příště na pozoru, i když bys mu moh´jednu stříhnout a bylo by po ptácích.“, mudrovala cestou s kopce víla Miládka.

„Neříká se gáj, Miládko, ale gej. Nebo buzna. Nebo teplouš. Nebo homosexuál.“, smál jsem se při všech těch pojmenování lidí s jinou, než „obvyklou“ sexuální orientací.

„No tak gej. Mění to něco?“ šťourala ze mě víla Miládka odpověď, na kterou ale vlastně ani nečekala odpověď. „Jsi teplej a žije se ti dobře.“, odpověděla za mě.

A pak jen dodala: „Co budeš dneska vařit?“

„Šunkofleky.“, zatřásl jsem taškou přes rameno, „...uzený jsem nakoupil u Hanky a kolínka a vejce mám doma.“

Víla Miládka se zase zastavila a jen tak do toho přicházejícího podzimu pronesla: „Dyť to říkám. Gáj se šunkoflekama, co má pořád chuť se zastavit na kus řeči se starou bábou.“

„S vílou, Miládko, s vílou...“, poznamenal jsem romanticky.

„...jo táááák, s vílou....“, zažmoulala s potěšením Miládka slova v puse, „tak to jo. Spokojený lidi můžou potkat i víly, víš?“, mrskla po mě lascivně vílým očkem ve chvíli, kdy položila ruku na branku u jejího domku. A branka zavrzala tak, jak jsem léta zvyklý. Určitý momenty života na vsi přímo miluju!“

„Tak ahoj.“ zamávala mi Miládka už ze zahrádky spoza plotu. „A nezapomeň. Jsi teplej a žije se ti dobře. To je nad všechno. Ahoj.“

––

Zbytek cesty dolů domů jsem šel sám. Teplej a spokojenej.