Jsem marnivej
V Praze jsem do vlaku skočil v poslední minutu před odjezdem, pak zazněla píšťala a vlak se NEROZJEL.
Není divu - seděl jsem v něm já. Upocenej po běhu mezi nástupišti, s plnou hlavu toho, co mě čeká a před sebou přes dvě hodiny jízdy do města, kde pár uší chtělo slyšet moje psaní.
Takže lokomotiva: dostalo se nám ohlášení, že nejede - což jsme poznali i podle toho, že se sloupy podpírající konstrukci střechy hlavního nádraží ani nehly. Lokomotivu vyměnili za pár minut a vlak se rozjel.
Trochu mě taky překvapilo, že se okénka ve vagónu nedají otevřít stáhnutím dolů, jak jsem byl celý život zvyklý. Časy se mění...
Vedle na sedačce si paní bez ostychu sundala pantofle a chodidla zbrázděná odžitými lety hodila na sedačku před sebe. Nehty na jejích nohou vypadaly jako pomazané olomouckými tvarůžky. Naštěstí tak nevoněly. Trošku dál seděla paní, která mluvila do mobilu tak nahlas, že ho vlastně nepotřebovala. "Vladěnko", křičela na celý vagón, "tak já už jedu. V půl třetí jsem tam." Jela tedy, stejně jako já, do Brna.
Pot ze mě pořád ještě stékal, když mi na můj dotaz na wi-fi připojení pan průvodčí odpověděl, že se omlouvá, ale že zrovna v tomto vagónu nefunguje. Mávnul jsem nad tím rukou, protože důležitější byla schopná lokomotiva než neschopná wi-fi. (O wi-fi si moje máma dlouho myslela, že je to jméno psa. Jen jí bylo divný, že má v poslední době stejný jméno tolik čoklů...)
Až do Pardubic bylo klidno. Venku lilo a ve vagónu bylo vlhko jako v Thajsku.
V Pardubicích přistoupila rodina, která se zřejmě rozhodla pozvednou stav české porodnosti. Tolik dětí najednou jsem v jednom vagónu ještě nezažil. Vypadalo to, že velká skupina odjíždí do Artěku. A děti řvaly, výskaly a potily se jako dveře od chlíva a jako já.
Průvodčí nám oznámil, že se dráhy omlouvají, ale že ausgerechnet v našem vagónu chcípla klimatizace. Když jsem zavřel oči, měl jsem pocit, že jsem na trati do Bhópálu a vezu s sebou všechny indický sirotky.
Tohle všechno se vám může přihodit, když si NÁHODOU sednete do spoje na Brno, ve kterém jedu já...
A pak už bylo Brno. A nuda v něm rozhodně nebyla. Chvílema jsem měl dokonce pocit, že jsem se nějakým časoprostorem dostal do malého města někde v zahraničí. Město dejchá, odfukuje, směje se i šklebí. Město vám lehne k nohám a sem tam donutí padnout na kolena. Brno má náladu, lidi v něm jsou proti pražskejm lehce pomalejší a tramvaje tu jezděj jen tak holaj solaj přímo mezi lidma. Jedou pomalu, aby nedocházelo k masakru a tramvajáci na Brňany nervózně necinkaj.
S městem jsem se pomazlil, dal si galerii umění umístěnou hned vedle galerie konzumu a pak si to štrádoval mírně do kopečka na Zelnej trh a z něj do uličky Mečová, kde nám paní kavárníkova poskytla prostor pro autorský čtení. Že se kavárna, kam mě na čtení pozvali, jmenuje "Divná paní" mě vůbec nepřekvapilo. V nějakym "café" s autentickým názvem třeba "brand new", nebo "friends" se čeština nese vzduchem dost blbě.
Tak jdu tou úzkou vyšňořenou Mečovou a najednou cedule: "Dnes autorské čtení blogera iDnes Marka Valíčka." Nasliněným ukazováčkem jsem z příjmení odmáznul čárku nad "i". Jsem s krátkym a měkkym - přece!
A pak jsem si dal kafe a sledoval od stolku na ulici před kavárnou lidi, kteří se do kavárny scházeli, aby si jako Brňani poslechli "cajzla". Neznali mě po ksichtu a tak nevěděli...
A pak z Třebové dorazila Jitka Štanclová se synem a z Uh Hradiště David Vlk s manželkou. A když byla kavárna plná, postavil jsem se čelem sedícím lidem a pustil do nich moje slova.
Brno za okny končilo den, víno ze sklenic mizelo každým dalším douškem, kafe vonělo prostorem až hanba a za hodinu a půl bylo po všem: po čtení, po besedě a dokonce i po vyžádaném focení posluchačů se mnou. Ouplnej Kája Gott. Podpisy asi začnu rozdávat až příště...
A pak jsme s Hankou Valičkovou a jejím mužem zašli, před mým odjezdem do Prahy, na pivo.
Bylo lahodný, ale ještě lahodnějsí byli ti dva. Nikdy jsme se neviděli, ale Hanka (ačkoli nejsme rodina!) se rozhodla mě do Brna pozvat a zorganizovala čtení právě u Divné paní.
Jedno, druhý pivo, první, druhý čurání a čas nám zavelel a my se museli přemístit ke Grandu, kde na mě čekal autobus, který mě zase vrátil zpátky do pražsky reality. Jízdenku do vyprodaného spoje mi na severu Itálie přes net koupila Marta Kučíková a poslala mailem, když jsem na facebooku zoufale křičel po nápovědě - "jak se dostanu večer z Brna do Prahy, když nic nejede a nechce se mi jet autem?"...
A na Florenci, kam jsem přijel v jednu v noci, drobně mžilo. Praha spala. Lehla si mokrá. Metro nejelo a noční tramvaje nějak neumim.
Vzal jsem to teda šourem - jak jsme říkali, když jsme byli děti.
Hlavu plnou zašmodrchání, v uších odrazy mých slov z očí posluchačů, ramena mokrý od deště a hubě mentolovej bonbon, kterej mi na čtení jako dárek přines Vlk. U Obecního domu jsem potkal kluka v dámskejch plážovejch šatech. Anglicky mi řek, že vypadám "great".
Ego dostávalo nášup. Jsem marnivej. Jsem.
P.S. Hanko a Josefe, příště toho pivka míň - strop na záchodu v autobusu StudentAgency je dostatečně vysoký leda pro pana Krytináře (dej mu Panbu věčnou slávu), se skloněnou hlavou se fakt čurá dost blbě...
Marek Valiček
Nejdřív se stydíte koupit kondom, pak viagru a nakonec jste skoro všichni svatí...
"... od bezzubýho k bezzubým. To je tak v kostce život každýho chlapa. Ale co ti budu vyprávět. Sám to znáš nejlíp."
Marek Valiček
O polykání žab a o tom, že už nejni, jak to bejvalo
V pátek jsem ráno sedl do auta, nastartoval a z rádia se ozvalo "...to je celé, ten příběh končí...". Hanička tam nahoře v nebi asi ví, co se tu děje. Můj další film skončil a já jel na Barrandov odevzdat klíče a říct ahoj.
Marek Valiček
... stejně, jako když malé dítě vyráží na výlet
Na dnešní den jsem se těšil moc. Těšil se stejným očekáváním, jako když jsem jako malej kluk vyrážel na výlet. Dospal jsem na rozdíl od dětství klidněji, ale to očekávání v sobě mělo velmi podobnou radost. A mít radost...
Marek Valiček
... tak si to číslo napiš na předloktí, když si ho nepamatuješ
Lidská neomalenost až blbost je nezničitelná. Lehce omluvitelná je blbost mladá. Stará blbost - to už je kategorie k nepřekousnutí.
Marek Valiček
Malorizace, aneb "proč bych se měla bát?"
"A najednou jsem ti viděla Jirku ve čtverečkách, zamotala se mi hlava a tak sem si řekla "pozor, holka, jdi si lehnout" a šla jsem, protože když je člověku ouvej, má si lehnout a počkat, až to přejde."
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí
Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...
Pokleknete a budete prosit. Generál slíbil zničit NATO do roku 2030
Velitel čečenských sil bojujících na Ukrajině a věrný obdivovatel ruského prezidenta Vladimira...
ANO vytáhlo na europarlament. Dostálová slibuje podívat se na Green Deal
Hnutí ANO zahájilo kampaň do Evropského parlamentu. Kandidáti se představili před Památníkem Tomáše...
Na synagogu ve Varšavě kdosi hodil Molotov, čin odsoudil Duda i ambasáda USA
Policie ve Varšavě ve středu dostala oznámení o pokusu zapálit synagogu v centru města. Podle...
Z Železné Ursuly hrdou babičkou? Budu osobnější, slibuje von der Leyenová
Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová před pár týdny oznámila, že hodlá svůj post obhajovat...
Práce k lidem patří, hodnotí účastníci první máj. Oslavy zdůrazňují i politici
Odstartovaly každoroční oslavy prvního máje. V Praze se koná tradiční studentský majáles a lidé se...
Prodej chaty 2+1/L, zahrada 347 m2, Vráž u Berouna
Vráž, okres Beroun
2 990 000 Kč