Jen tak – spodem – pro někoho...

Spěchal jsem. To je jedna z věcí, kterou chci napravit. Chci zpomalit. Cíleně. Příjemně. Naučit se nespěchat. Jsem teprve na začátku a žádné kurzy „zpomalování“ nikde nevedou. Takže samouka.  

Mobil jsem zapomněl doma. Jízdenku na metro jsem si musel koupit papírovou. V trafice narváno a spěchal jsem (dnešní kursy zpomalování zatím odpadly). Žluté omlácené krabice připevněné na zdech u vchodu do stanic metra naštěstí jízdenky vydávají také.

Při cestě k automatům jsem si všimnul staré paní.

Lehce ošuntělé.

Usměvavé.

Její drobné prsty zajížděly do otvorů v automatech. Hledala drobné. Možná na jídlo. Nebo na cigarety, aby dým z nich alespoň na chvíli zamlžil pravděpodobné nepříjemno kolem ní. Nebo bylo nutno dát dohromady pár mincí na oběd. Nebo ji stáří a opuštěnost nutí vycházet z bytu ven mezi lidi a dobu procházek vyplnit něčím užitečným. Důvodů nepočítaně...

Vždycky se kolem automatů na jízdenky, nebo nápoje, nebo na parkování pohybují lidé, kteří jízdenky, coca-colu ani zaparkovat nepotřebujou. Hledají peníze.

I když jsem spěchal, nechal jsem tu paní proštrachat všechny automaty v řadě.

Všimla si mě a od žlutých omlácený krabic připevněných na zdi poodstoupila.

Navolil jsem tarif a do automatu strčil padesátikorunovou minci.

Za chvíli začaly mince padající zpět v automatu vyzvánět jako Loreta v nedělní poledne a bzukavý zvuk doprovázel tisk jízdenky.

Automaty by vlastně mohly být městské úly, napadlo mě.

Zaregistroval jsem při čekání na lupen, že paní, která se postavila vedle automatů, mě sleduje.

Usmála se přímo na mě.

Usmál jsem se také.

Hrábnul jsem do automatu pro svoje drobné.

Zpět  jsem měl dostat osmnáct korun.

Už na první pohled bylo jasné, že se mi v dlani ocitlo víc, než jsem čekal. Zřejmě tam pár mincí zůstalo po předchozím nakupujícím.

Paní se na mě pořád smála.

„Trpělivě čeká, až odejdu, aby si mohla vybrat ty drobný na polívku.“ napadlo mě a bylo mi   trapně.

Vzal jsem si svých osmnáct kaček a drobné, které mi nepatřily a na které čekala ta paní, jsem vrátil tam, odkud jsem je vyšťoural.

Přece neokradu chudou zbídačenou důchodkyni.

Vytáhl jsem z automatu jízdenku a chtěl jsem odejít. Spěchal jsem přece...

„To jste hodnej“, zaslechl jsem, když jsem strkal moje drobné do kapsy kalhot a kontroloval, jestli se mi vytiskla ta správná jízdenka.

Paní dorazila až ke mně a zopakovala: „Jste hodnej, to já poznám.“

„Stará. Chudá. A ještě blázen“, řekl jsem si pro sebe a chtěl z nepříjemné situace rychle zmizet.

„Lidi potřebujou pomáhat“, pustila se paní do monologu.

Pochopil jsem a ruku jsem znovu strčil do pravé kapsy u kalhot. Prstama jsem rychle probral jeji obsah, desetikorunovou minci jsem nechal uvnitř kapsy a těch osm drobných korun jsem mezi prstama vytáhnul ven z kapsy.

Paní na mě koukala a usmívala se. Spěchal jsem.

Natáhnul jsem ruku a osm korun jsem jí podal.

Usmála se ještě mileji a drobné ode mě vzala.

„Já věděla, že jste hodnej. Děkuju mockrát.“, skoro udělala prvorepublikové pukrle a sevřela těch osm korun pevně v hrsti. „Ať vás pánbu ochraňuje“, řekla vřele a opravdově.

A pak se otočila směrem k automatům a mince, které jsem jí dal, rozdělila tak, že jimi naplnila tři místa na vrácení mincí v těch žlutých omlácených krabicích připevněných na zdi.

Pak došla zase ke mně.

„Vašich osm korun pomůže těm, co nemají skoro nic.“, oznámila mi opět velice mile.

„Vy ty peníze nevybíráte?“, ztratil jsem pojem o čase, přestal spěchat.

„Ne, já mám peněz hodně. A tak dávám drobné zpět do automatů pro ty, co maj hlad nebo se potřebují opít.“, řekla jednoduše a totálně pro mě v tu chvíli zastavila čas minimálně v celé Praze.

Přestal jsem spěchat.

„Udělejte to někdy taky“, poradila mi. „Strčte pár drobných tam, kde je hledají potřební.“, a zase se tak mile usmála a vrátila na místo u automatů na jízdenky. 

Kolem kmitali lidi. Pospíchali. Nastrkali drobné do mašin, vytáhli z nich jízdenky, vzali si zpět drobné a klusali k eskalátorům.

Nahmatal jsem v kapse zbylou kovovou desetikorunu. Došel k jedný tý skříni a tu pětku do ní strčil poprvé v životě spodem. Ne vrchem, abych nakoupil. Jen tak – spodem, pro někoho.

(Kurzy zpomalování vede na Můstku jedna starší milá dáma. Doporučuju!)