Jarní vody

V mých jarních vodách se Turgeněv, Sanin, Gemma ani Polozovová nebrouzdaly. Mé jarní vody poznávaly moje tehdy drobné kotníčky a chodidla a chladem do modra zbarvené prsty na rukou...

Sotva se slunce po zimě vyškrábalo do nebe modrého jako střapaté kvítky chrpy a pupeny na stromech a keřích vypadaly jako bříška rodiček už připravených na porodních křeslech, rozbublal se v údolí pod chalupou Petrovický potok a jeho zvuky připomínaly melodie vyfoukávané z bombardónu. 

Naše těla, zimou okupovaná tílky, tričky, košilemi, svetry a bundami, se potřebovala nadechnout. 

Dětské nohy, tenké jako naděje, po ránu mrštně proklouzly nohavicema trenýrek a ukotvily se ve vysokých červených nebo černých holínkách. Na horní část těla jsme natáhli sepraný flanelový košile a překryli je vytahanými svetry, nebo zděděnými silonovými bundami.  

Zpoza gumy trenek trčely praky opatřené rexovací gumou a zvuk bublajícího bomardónu dole v údolí rozvibroval naše těla a představy v nich.

Běžet naboso v holinách dolů kopcem k vodě nebylo jen tak. Gumovky na nohách se chovaly jak chtěly. Kloktaly, žbouchaly, prděly a vyzouvaly se vždy ve chvíli, kdy se malej běžec dostal do čela peletonu a vítězství v holinovém maratónu měl na dosah. Jen se o něj šmrcnout...

Melodie bublajícího potoka mohutněla každým uběhnutým metrem k břehům, které se chovaly jako Sirény a vábily a mátly svým zvukem a pohybem každého z nás.

Trávy kolem potoka měly ještě pořád barvu rezavých koňských hřív a ocasů, ale pod hladinou vody, průzračné jako první láska, už rašily zelenkavé lístečky, kterým dával proud pohyb a harmonii baletního představení.

První skok přes potok!

Rozeběhnout se. Napnout všechny síly. Modlit se, aby holiny nesklouzly a pak se odrazit a letět. 

Letět přes klokotající zpěněnou vodu s čepicí bílou, jakoby nějaký sládek nahoře do potoka lil i litry piva.

V letu se vyhnout kamenům vrženým směrem k tělům z praků kámošů a bezpečně dopadnout oběma nohama do klouzavého zlatavého jílu na druhém břehu. 

Taková obyčejná jarní klukovská rutina.

Šampion v potokovém skoku. Mistr přeskakování. Letec!

... anebo taky kamikadze...

Blbě se rozběhnout. Málo se odrazit. Ztratit v pokusu o let jednu holínku. A už to bylo...

Pilot kamikadze v tu chvíli skončil uprostřed bombardónu s namočeným zadkem, nebo - v tom lepším případě - s okraji holínek ponořujícími se pod hladinu.

Brnk! 

Ledová voda se zakousla do lýtek, kotníků, nártů i chodidel. Zuby v puse začaly fungovat jako kastaněty. Klučičí dětské hlasy se změnily ve fistule a prsty na rukou se instinktivně rozevřely jako vějíře španělských tanečnic.

Pilot nedoletec byl poskakujícími ostatními kluky na březích potoka první sekundu vysmíván. Taková vostuda. Nepřeskočit!

Jenže...

Co je tak super a zvláštního na tom obyčejně přeskočit potok?. Rutina je nuda! Pád do ledové vody, záchrana odplouvajících holínek, mokrý trenky i rukávy bund a svetrů dělají z kluků ty správný sígry. A který kluci by si nepřáli sígrama bejt...?

A tak se i ti nejlepší z nejlepších pilotů rozběhnou, blbě se odrazej a naschvál padnou do vody vedle pilota kamikadze. 

Další holínky si loknou vody, další zadky zvlhnou a nad hladinou se jeden po druhém rozevírají další a další vějíře z prstů dětských dlaní.

Holá zmrzlá chodidla se potkávají s kameny na dně. S kameny, které sem přivalila rozburácená jarní voda. Nekompromisními, tvrdými, s ostrýma hranama. 

Každý krok je dobrodružstvím. Každé posunutí chladem odumírajících chodidel je stejně nebezpečné, jako poslední zalhaní před tím, než přiletí mámin pohlavek. 

Nohy klopýtají, zuby drnčí a vykulené oči křičí ve chvílích, kdy zmrzlá pusa přestává fungovat.

Po hladině odplouvající gumovky jsou sesbírány a hozeny hala bala na břeh. Leží vedle sebe nehnutě jako smečka lvů po pořádné hostině.

"Válka!", zakřičí jeden z pilotů, vyškrábe se na břeh, ulomí z klidně stojící vrby silný prut, rukama uplácá ze zlatavého jílu kouli a tu pak na špičku prutu zručně napíchne.

Pořádný záklon. Prut s jílovou koulí na jeho konci se prohne jako Jane Fondová při videolekcích aerobiku a .... švůůůůůůůůůůůůůůůůůůňk! Koule hlíny letí vzduchem přímo do chumlu potokových brouzdalů, jejichž šance zásahu uniknout je limitována pohybem zmrzlých nohou po dnu plného kamení.

Plesk! Frc! ... a koule jílu se rozmázne o břicho, ramena nebo hlavu zasaženého.

Potupa vyžene oběť útoku ven z potoka. Zamatlaný od jílu, s tělem promrzlým jako rohožka před domem po lednové noci se takový válečník vydá k vrbové zbrojnici, tam urve prut, ukoulí jíl a konflikt dostává razanci.

Nad potokem lítají sem tam koule, na kterých baron Prášil nesedí..

Nad potokem s jarní vodou přelétávají maličká kulatá sluníčka.

Nad jarními vodami se vzduchem prohání dětství a drkotá u toho zubama.

Nad jarními vodami i přímo v nich letí čas.

Letí a my ho nechytáme, protože v tu chvíli ještě netušíme, jak je čas rychlý.

Necháváme ho svištět a ulítávat, protože čas, který je v tu chvíli před námi se ještě - navzdory všem rovnicím a matematické logice - nedá vůbec spočítat.

Máme před sebou ještě tolik hodin. Tolik dní. Tolik jarních vod...