Jako stará fena vlčáka. Jen jsem nebyla tak chlupatá...

"Když jsem si vsí vykračovala s kýblem v ruce, určitě si mysleli, že jsem se už definivně zbláznila. Co si mysleli, když jsem se vracela a kýbl vezla v kočárku, to už rači ani nedomejšlím."

"Začínající alchajmr?", napadlo mě nahlas v reakci na matčino sdělení.

"Ty vole, alchajmr? To bych netrefila s kočárem a kýblem domu, přece.", vrátila mě z oblak obav zpátky na zem máma.

"Tak to se mi ulevilo", odfrknul jsem si s potěšením. "Ještě pořád mě budeš poznávat a naše privátní dišputace budou mít drajv."

"Dočkej času, milej hochu, zatím dobrý, i když to tak někdy nemusí vypadat.", korigovala mutr moje nadšení. "Třeba jako předevčírem..."

Do příběhu opět vplouvá pan Kýbl a pan Kočárek.

"Minulej tejden jsem při špacírování narazila na takovej ten starej pérák proutěnej, co sem vás v něm vozila. Víš kerej... takovej bílej.", začal se kolem nás pozvolna rozvalovat kočárek mýho batoletí.

"Vim.", dal jsem souhlas, "... překvapuje mě, že jsou na světě ještě vůbec nějaký exponáty tohodle kočárku. Že neztrouchnivěly."

"No právě!", zavejskala mutr. "Obejvila jsem ho až tam, kde se silnice stáčí ke Sněžníku. Stál u plotu opuštěnej jako sirota. Jako loďka, ze který všichni prchnou, když se naučej chodit. Jako ušmudlaný mauzoleum Péráka, u kterýho se žádný fronty nekonaj.", popsala máma situaci, kdy po létech zase zahlídla kočárek, ve kterým jsem řval, když se mě snažila uspat.

"A ten kýbl?", zeptal jsem se.

"Jakej kýbl? Mluvim o kočárku, ty mezuláne. Nemáš náhodou za ušima toho alchajmra spíš ty?"

"No ten kýbl, o kterym jsi mluvila. Jak sis s ním vykračovala přes vesnici."

"Jo tenhle! Ale to bylo až po tejdnu. Já se, hochu, minulej tejden nachodila...", sklouzl příběh do míst, která mě až tak nezajímala. Pan Kýbl a pan Kočárek pro mě byla témata, ne nachozený kilometry mojí Zoriny.

"To je dobře, že chodíš. Ale drž se tématu: kočárek/kýbl.", požádal jsem.

"No to spolu ale souvisí. Mně ti bylo divný, že tam stál i po druhej den.", začala tajemně, až  "agátochristiovsky" Zorina.

"Tys tam šla i druhej den? Dyť je to až na druhym konci obce!"

"No, šla, no. Vono to bylo takový magický. A moc dobře víš, že já na nějaký ty čárymáry moc nejsem. Ale táhlo mě to tam. Už cestou k Pérákovi se mi vracelo hodně vzpomínek, který mi před tím vyšuměly ušima tak lehce, že sem si toho ani nevšimla. A navíc bylo hezký počasí, tak proč si nevyjít.", spojila opět Zorina velice lehce cit a ratio.

"No a ...?", pošimral jsem mámino ucho zvědavostí.

"A von tam furt stál vopřenej vo plot a mně ho bylo líto a tak sem ho vzala do pazourů a asi tak pět minut jsem s ním drandila po louce. Jen aby měl radost. Chápeš?"

"Von ještě jezdil?", překvapilo mě.

"Von se na to těšil, chlapče! Kolečka fungovaly, jen trochu ze začátku dvě drhly a to zrovna, kurvy jedny, přední pravý a zadní levý. Takže ho nešlo ani povozit šejdrem, jako sajdkáru."

Smál jsem se nahlas a máma pokračovala.

"Ale víš, jaká já sem svině. Když se do něčeho dám, tak by moh čert jezdit třeba na tom vindisurfu a bylo by mu to prd platný."

Smál sem se víc.

"A tak sem se rozhlídla kolem, jestli mě nikdo nevidí, aby si nemyslel, že chci ten kočár ukrást a zabejčila sem a tlačila ten koš z proutí před sebou mezi drnama a krtincema. U nás je ti, hochu, letos krtků..", opět mutr přeskočila ze zábavného k nudnému.

"A rozjelas ho teda?", šel jsem přímo na komoru.

"To víš, že jo. Ale dal mi zabrat, parchant jeden. Víš přece, že mám tu arytmii na srci, že jo?", zeptala se máma.

"No vim, proto bys tohle neměla dělat.", vyslovil jsem s velkou péčí v melodii věty.

"NO...", zasmála se Zorina, "a co na srci, to na jazyku, jak se řiká. Já měla po tom drandění jazyk až pod pasem, ti povim. Jako stará fena vlčáka. Jen sem nebyla tak chlupatá."

Moje máma je stará nechlupatá fena vlčáka.

"A co ten kýbl?", chtěl jsem se už konečně dozvědět.

"No ten kýbl. Tak jo. Tak kýbl.", začala pro změnu vykládat příběh pana Kýbla po "halinopawlowsku".

"Asi tak čtvrtej den od nálezu jsem konečně narazila na lidi z baráčku, kolem kterýho je plot, o kterej je opřenej ten pérák. A ty mi řekli, že kočár neni jejich, že ho tam někdo postavil. A bylo rozhodnuto."

"Jak?"

"No že ten kočár neni ničí a bude můj, přece. Ty si fakt blbej.", zaznělo znepokojivě z máminy pusy.

"Kýbl, Zorino, kýbl.", připomněl jsem se.

"No dyť...sem předevčírem doma vzala kýbl, šoupla do něj mejdlo z jelenů a šla jsem za tim perákem, že ho u potoka pod domem, kde stojí, lehce vošplouchnu, aby mě ve vsi nepomluvili, že sem špindíra."

"Tys ho odvezla domu?", pátral jsem dál.

"No. A kam? Do Pirny?", odpověděla opět znechuceně Zorina.

"Dobrá. Mlčim. Pokračuj."

"No... sem si vykračovala s kýblem v ruce a to víš... každej, kdo mě potkal, se ptal: kam deš s tim kýblem? A já odpovídala: "to uvidíš!", a víc sem neřekla. Už tak si mysleli, že mi šibe.

"A co teprve, když jsi jela zpátky s panem Kočárkem...", zajásal jsem radostně.

"A s kýblem místo miminka v něm, ty vole!", rozburácela se smíchem máma. "Von je modrej.", smála se do slov.

"Pan Kočárek je modrej? Dicky byl bílej, přece.", zarazilo mě, ale hned jsem si v hlavě vybavil pár výsledků "lidové tvořivosti" a vlastně by mě modrá barva původně bílého pana Peráka Kočárka nepřekvapila.

"Ne. Ten kýbl je modrej. A vykukoval z toho bílýho vypucovanýho vehiklu, protože stříška pana Kočárka byla už tak trochu šejdrem.", smála se máma dál.

"A zase si někoho potkala....", radoval jsem se.

"Všechny. Fakt snad všechny, který jsem třeba ani měsíce neviděla. Tlačit kočár pískem pod skalama, na to nemám srce, hochu. Tak sem to vzala středem vesnice, pěkně po asfaltce, a i tak to bylo jako ta cesta do toho kompostu, nebo jak se to menuje. Víš, jak tam choděj lidi na poutě."

"Myslíš Compostelu."

"No, tak tu myslim. Jako bych byla na pouti životem, co sem tlačila ten kočár. V hlavě najednou zavinovačky a první stříhání mini dětskejch nehtíků a zadělaný pleny a nevyspalá a vokousaný prsa. Jako bych ten kočár tlačila v šedesátejch a tys v něm furt řval a byl v ksichtu rudej jako řepa."

"No to je hezký, ne? Takovej pan Kočárek jako vypravěč historie tvýho bytí.", vyslovil jsem spokojeně.

"Jenže pak mě potká Milan s Hankou a mávaj na mě z dálky a smějou se a já bych taky mávala, ale nemůžu ten kočár tlačit jednou rukou, protože bych sjela do silnice kvůli těm vrzajicim dvoum kolečkám. A tak na ně jenom křičim: "Žádnej strach, babička nebudu. Ani maminka!"

"Maminka už si, nelži.", napomenu Zorinu.

"Nová maminka sem myslela. A pak se Hanka podívá do kočárku a řekne: "Celá ty." a dá mi pusu a já sem ráda, že se můžu na chvíli zastavit a oddychnout si. A Milan řekne: "Tys porodila Avatara, Zorino." a dá mi taky pusu a co já vim, co je avetar. Já to nevim."

"Z jiný planety takovej chlápek to je."

"Jo z jiný planety. No tak to by sedělo. Já v mym věku taky při tlačení toho kočáru z minulýho století vypadala jako z Jupiteru. Takže taky z jiný planety. Milan měl teda pravdu."

"A dál?", byl jsem nedočkavej.

"No a pak jsem ještě pár lidi potkala a zase ty podobný kecy, znáš to, ale aspoň je vo čem mluvit. No...a pak sem ten kočár pořádně vypucovala na zahradě a postavila ho dolu k potoku a vystlala ho tim starym vyxlajvantovym ubrusem a vysypala hlínou."

"Takže záhonek.", definoval jsem novou funkci pana Kočárka.

"Já vim. Je to nevskusný. Ale co má někde stát a nic nedělat. Tak bude vozit dýně. Voni potřebujou takovej ten přepad a bude to hezký, nesměj se, a navíc užitečný.", poopravila Zorina moji domněnku.

"A co s panem Kočárkem uděláš po sezóně?"

"To, co jsme udělali s kočárem po vás. Opečeme na něm při táboráku buřty.", projevil se opět pragmatismus mojí matky.

---

Matky bývají většinou pragmatické. Co jiného jim zbývá po zkušenostech, které mají za sebou? Někdy ale rozum převálcuje cit. Třeba když se matky potkají v jednu chvíli s panem Kýblem a panem Kočárkem.