Jak prodloužit milování - poučení z linky 306.

Linkou 306 jedete z konečné metra do naší vesnice řádově 15 minut. Dost dlouhá doba na to, abyste stačili něco přečíst, vymyslet pro klienta, vyluštit křížovku, jen tak čučet po krajině, anebo  pozorovat spolucestující.

Zvolil jsem tu poslední variantu. Nechtělo se mi nic vymýšlet, ani číst. Jen jsem tak seděl, nadskakoval podle toho, kolik retardérů autobus překonával a sledoval spolucestující, kteří nadskakovali se mnou, nebo četli, nebo luštili, nebo mluvili do mobilu.

Mluvila, celkem nahlas, protože motor autobusu nebyl zrovna po generálce, hlavně žena na sedadle přede mnou. Pěkná - jak jsem si stačil všimnout na zastávce při čekání na náš spoj. Moderní a otevřená - jak jsem poznal během těch 15 minut jízdy.

"To mu ho musíš pořádně zmáčknout u kořene, když to na něj jde" řekla celkem srozumitelně v zatáčce před Sobínem do svého mobilu. Chvíli bylo ticho.

"No jasně, u kořene, no tam, pod pytlíkem. To přece není možný, aby byl hotovej za dvě minuty. To mi neříkej ani ve srandě." Opět ticho. Smutná kamarádka na druhém konci telefonních vln zřejmě popisovala, co dál se děje u ní v posteli.

"Jako na stole v kuchyni? No nekecej, to je dobrej" zrušila šmahem moje domněnky o ložnici spolucestující. Drc. Drc. Autobus přejel další retardér a řidič šlápnul na plyn. Žena mluvící do telefonu musela přidat na hlase, aby jí kamarádka slyšela. Motor autobusu nebyl v pořádku a já měl pocit, že jedeme v tanku.

"No to se nediv, že je hned hotovej, když vidí ten tvůj bordel v kuchyni" rozesmála se zvonivým smíchem a prohlížela si při tom neuvěřitelné kreace, které ji někdo vymaloval na opravdu dlouhé nehty. "A kdy se to, prosim tě, stalo?" chvíli ticho. "Jo včera, aha, a tys neměla doma děti?", opět chvíli ticho. "No jo, já zapomněla, že už choděj do školy. No ty se máš, starej na služebce, děti ve škole... To si tak někdo žije". Opět chvíli ticho.

"Jak jako, že ti není co závidět? Nemakáš, manžel vydělává, děti jsou zaopatřený, milenec od 10 let mladší než tvůj starej, to se máš jako blbě myslíš?". Slovo "myslíš" vytáhla téměř do operního cé. Opět chvilka ticha.

"A jo, to sem zapomněla, když von je ten tvůj koloušek hned hotovej, to jo. Hele, Mirko, já už budu vystupovat, jo, tak jak říkám, zmáčknout pod pytlíkem, ju? Ahojky." Klap. Mobil sklapnul. My všichni sedící kolem diskutérky taky. Bus zastavil na náměstí. Ona vystoupila. Dveře se zavřely a my pozůstalí odjížděli už v nudné lince k další stanici.

Starší dáma, sedící dosud potichu naproti mě, na chvilku odložila časopis, podívala se na mě, pousmála se a pronesla:

"Jak to říkala? Zmáčknout pod pytlíkem....?"