Jak jsme s choboty bojovali proti upadajícímu Západu

Zkusili jste někdy pobíhat po trávě s igelitovými pytlíky přes chodidla a házet v této situaci gumovým granátem???

Jako dítě jsem nesnášel dušenou mrkev, koprovku a branou výchovu.

Jídlo se dalo všelijak okecat, nechat vystydnout, a i přes trpělivost a zásady mojí matky někdy nesníst.

Hodině brané výchovy se dalo vyhnout jedině nemocí, nebo omluvenkou od rodičů. I v této situaci byla matka zásadová a ze školy mě neomluvila, ať se tam dělo cokoliv. „Musíš bejt, hochu, připravenej na všechno.“

A tak, když hodina H nastala, nahnali nás děti soudružky učitelky do sportovního areálu (teda – štěrkové hřiště, kolem sem tam tráva a doskočiště s vyšmajdaným prknem na jeho začátku) a celá ta estráda „obrany proti upadajícímu Západu“ mohla začít.

„Tak jak jsme se to učili?“, zvolala souška učitelka, „...na nohy pytlíky, na obličej masku a támhle v koši najdete granáty. A kdo hodí nejdále, dostane jedničku.“

A hloučky dětí se posadily na zadinky, z kapes jsme vytáhli pytlíky přinesené z domova (moje babička mi připravila - pro tuto činnost dosti nepraktické - pytlíky od polotučného mléka...), přetáhli je – až na mě – přes chodidla a z torny na štorc zavěšené na tělíčkách jsme vytáhli plynové masky s chobotem!

Tato součást bojovníka proti Západu nás opravdu bavila.

Jakmile nám choboty visely až někam nad pupík a sklíčka před očima se díky pravidelnému dýchaní po chvilce zamlžila, začali jsme nebojově řádit.

„Já jsem slooooon. Hůůůůůů.“ a kývali jsme přitom předkloněnými hlavami, aby se choboty co nejvic kývaly ze strany na stranu. Přesně tak, jak jsme měli odkoukáno z televize, nebo z návštěvy zoo. Stádo slepých sloníků začalo nekontrolovatelně pobíhat terénem, narážet do sebe a různě houkat a troubit, protože branná výchova je prostě žůžo.

Souška učitelka, jako bílý sáhib, pobíhala mezi námi, kluky pohlavkovala a holkám utahovala řemeny od masky přes jejich vlasy tak, že je téměř skalpovala.

„Tak se uklidníme, tak se uklidníme...“, uklidňovala spíš sama sebe, „a začneme házet granátem, jo?“

Pytlíky na nohou už dávno vzaly za své, včetně mých dvou s modrým potiskem, páč ty jsem natáh maximálně přes půl nártu.

„Souško, a kde sou ty granáty?“, zahuhlalo zpod jedné plynové masky.

„No přece támhle.“, ukázala zřejmě rukou k danému místu souška, ale hodně děti ani soušku nevidělo, takže nevidělo ani ukazovaný směr a po chvíli jsme si začali . zevnitř mocně zapocené masky - sundávat.

„Děti, to nemůžete!!!“, křičela souška a aby přidala na důležitosti svého sdělení, začala skoro pištět: „Plyn! Plyn!!! Nepřítel, kterého nevidíte. Jak jsme se to učili? Utáhnout masky. Nasadit filtry!“, zavelela.

A tak jsme tam my, bojovníci proti Západu, postávali v hloučcích, kolem nás rozdrbaný igelit, obličeje jako polyté olejem, vlasy zacuchané a to vše s absolutní ztrátou orientace díky zamlženým průhledům pro oči.

A začali jsme šmátrat po žebradle (tak jsme vojenské brašně k transportu masek říkali) a po paměti z ní tahali filtr, což byl takovej menší plechovej kastrólek se závitem, přes který se se filtr uchytil k chobotu. Blbě mi to šlo už při nácviku ve třídě, natož slepýmu v boji.

„Tak šup, šup, děti.“ zavelela souška a díky sluchu, který nám všem v této bojové situaci bohu dík zůstal, jsme mohli sem tam zaslechnout, jak filtry při neopatrném vyndavání padají bojovníkům z rukou, padají do štěrku, nebo, nedej bože, někomu na igelitem již nechráněný nárt...

Ti, co jim filtr upadl, poklekli a poslepu kolem hledali pomocí rukou ztracenou součást plynové masku. Když filtr nenajdou...umřou. Plyn. Plyn!

Takže bylo došroubováno, tělo ztrácelo čím dál tím víc kyslíku, viditelnost se nezměnila a souška zavelela: „Masky dolů. Konec poplachu. Konec hodiny, děti. Milan a Miloš vezmou všechny ty granáty a jdeme do školy. Tak šup, šup. Konec poplachu!, zařvala, nasadila si do mezi rty rudě červenou plastovou píšťalku a dlouuuuuze zapískala.

A byl mír!

––

Na tohle všechno jsem si vzpomněl, když jsem v médiích zaznamenal podnět k znovuzavedeni branné výchovy do výuky základních škol.

Nikdy mě nenapadlo, že by k něčemu podobnému mohlo někdy ještě vůbec dojít.