Já ty Vánoce fakt nemám rád

Už zase blikaj stromy na náměstích a balkony různě po domech. Příšerný hvězdy z vietnamských výrobních dílen a modře svítící rampouchy z plastu zdoběj domácnosti v Čechách. Svátky se blížej!

"Promiň, ale je mi proti srsti, když se na mě hučí, co musím, co bych neměl zapomenout a co je největší hit" odseknul jsem mámě v načatém dialogu, jehož tématem byly Vánoce.

"Bohužel (neber jméno boží nadarmo! kor v případě vánoc!) jsem už přestal věřit na to, že krabice zabalený a pověšený u výkladů obchodů jsou opravdu plný dárků. Nerozpláče mě ani ušišlanej parchant, kterej je prostě  cíleně nevychovávanej, kterak náhle jihne před plyšovým medvědem s červenou čepicí na hlavě. Libuška Šafránková a její Jurášek taky rok od roku ztrácí esprit a vím, že mi po svátcích bude zase 10 dní těžko. Mám pokračovat? podíval jsem se na mámu sedící u stolu a loupající vlašáky na ozdobu vánočního pičiva.

"Jo, pokračuj, zajímá mě to" poznamenala zúčastněně a loupala dál ořechy. Skořápky válející se po rozevřeném dvoulistu novin vypadaly jako malý krtince a já si vzpomněl na pana Milera.

"A taky mě fakt překvapuje, jak se lidi ještě pořád převlíkají k štědrovečerní večeři. Víš jak mě ty tesilky, do kterejch jsme s bráchou museli, kousaly? Vůbec jsem si proto nevychutnal ani polívku, ani klobásu, ani salát. A kapra jsem si nemoh dát, protože nebylo možný se soustředit na kosti, když me tesil kousal v rozkroku!"

Máma se lehce usmála a podala mi jedno čerstvě vyloupnutý jádro ořechu.

"A pak ty návštěvy. Doma byla jen jedna televize a vánoční návštěvy chodily vždycky, když byly pohádky. A lidi si sedli samozřejmě do obejváku a kecali nahlas a my museli nejdřív televizi ztišit a pak jste nás pokaždý vyhnali do dětskýho pokoje si hrát."

"No, to se teda dozvídám věci, ale pokračuj v tom líčení toho příšernýho dětství" řekla máma.

"A Lingha Singers - kriste pane - ty popěvky pořád v televizi. A krev v kuchyni ze zabitýho kapra, která se nasála do prkýnka, na kterým ho táta vzal kladivem po hlavě. Celej leden jsem měl k tomu prkýnku odpor. A pak ta povinnost zazpívat koledu a v košili upnuté ke krku tak, že mi to dělalo strangulační rýhy, lézt pod stromek a rozdávat dárky. Mami, já sem fakt Vánoce nikdy nijak nemiloval. Přizpůsobil jsem se většině v rodině. Díval se na Popelku. Díval se na vraždu kapra. Poslouchal Lingha Singers a juchal pod stromkem. A víš, co je největší divnost?"

"No to mi teda řekni" přestala máma loupat ořechy.

"Že to dělám do dneška. Jen tu košili si už nezapínam na fest a Lingha Singers z televize nějak vymizely."

"To je divný, viď" řekla máma a já v její krátké větě neslyšel ani náznak ironie.

"Hele, vánoce se dělaj pro děti, to je stará známá věc. Ale když je to udělaný dobře, tak to v nás tak nějak přetrvává po celej život. Vim, vo čem mluvim. Taky bych si nejradši k ty výborný speciální polivce sedla tak, jak je mi libo, ale...no, sou ty vanoce, tak si tu bluzku vemu, ne?" mrkla na mě.

"Ale proč? Proč to tak děláme. Všichni. Já, ty, lidi kolem mě, lidi kolem tebe? Proč se z toho dělá takovej tyjátr? Ty úsměvy, ta    a t m o s f é r a   " dal jsem si fakt jedovatě záležet na tom, abych tuhle část vánoc vypíchnul.

"Hele, já nevim. Řekla bych, že je nějak v nás právě tou výchovou. Tím, jak jsme štědrej den prožívali jako děti. Jak se ty mámy vyšňořily, tátove si uvázali šlajfku a vzali si lepší cigáro. Jak se zapálil františek nebo purpura a stůl se zavalil přesně v tenhle večer blahobytem. Takové iluze štěstí. Narodil se Kristus pán a to je přece něco, ne?"

"Takže ty a táta jste mě vlastně odsoudili k tomu, abych měl vánoce rád. Teda - abych nebyl tak hnusnej - snažili jste se udělat štědrej večer pěknej, protože to je vlastně důvodem, proč maji lidi vánoce rádi. Iluze štěstí aspoň v jeden den v roce. Tos možná přesně pojmenovala. Díky za to."

"No, já nevim, ale když jsme tady jen my dva, tak si to snad můžeme říct takhle na plnou hubu, ne?" zeptala se máma. "Vánoce jsou iluze, pravda, v posledních letech dost vykolejená o přehrávání v oblasti povinného obdarovávání vším možným až divným. Nicméně základ zůstává - iluze - která nás drží pěkně pod krkem. Co jinýho ti na to mám říct" dodala.

"Teď doloupu ořechy a pak bysme se mohli jít projít se psem. Večer peču pracny, ty se musej pěkně rozležet" poznamenala ještě a zmáčkla fest louskáček, mezi jehož čelisti byl bez jakékoliv lítosti umístěn krásný vlašský ořech. Jeden z mnoha obětních beránků vánoc.

Dva roky před padesátinama mi teda máma vysvětlila, jak to s těma Vánocema je. Lidi se na ně těšej, protože maj právě z dětství nakódovanou hlavu na to, že Vánoce jsou krásný. Že se maj lidi rádi, že je na stole plno jídla, že se lidi hezky oblíkaj, navštěvujou se a povídají si. Že se sice musí udát i něco hroznýho (vraždy kaprů) a méně příjemného (půst), ale že tu jsou Vánoce. Doba boží. A funguje to pěkně dlouho, řek bych že i víc jak 2000 let.

Nevěřím ale, že jsem jedinej, kdo Vánoce opravdu extra nemusí. Vysvětleni některých dospělých, že to dělaj kvůli dětem, mi lehce nahrávaj. Nicméně - tradice je tradice.

Tak teda jo. 24. zase do gala, svíčky na stole, rozblikaný okna, plná mísa bramborového salátu, máma načesaná, její manžel vyvoněněj a do toho já, bezvěrec, kterej se chová "vánočně" ne kvůli dětem, ale kvůli rodičům. Něco se přece jen v průběhu života ve štědrej den mění.

Ten nahoře nás má fakt dobře marketingově zmáknutý.

(Všem milovníkům Vánoc se omlouvám, pokud jsem je svým vztahem k těmto svátkům popudil. Jen jsem vyslovil svůj názor a ve finále stejně přiznal, že se zachovám tak, jak většina už tisíciletí očekává. Miluju Velikonoce! Vánoce nějak přežiju.)