Hlavně se s tim nesmíš moc párat...

Některé rady matek musíme přetrpět. V době, kdy jsou nám dávany je většinou musíme přetrpět. Pak přejde pár let a z přetrpění se stává netrpělivost. Zdravá netrpělivost se něco dozvědět, zjistit, přijít tomu na kloub. Čím jsem starší tím víc touhle netrpělivostí trpím.

Je dobrý si udělat čas a dívat se na mámu.

Je dobrý vidět ji třeba v plavkách, přes který má zástěru, stojí u kuchyňský linky a vod voka sype do mísy mouku, kypřící prášek, cukr a všechno to zalije mlíkem. Ve finále do toho ještě hrcne olej a vrazí vejce.

"Ty neodměřuješ?"

"Už ne", odpoví máma a hřbetem dlaně obalené od směsi, kterou dává dohromady, si posune brejle a otře čelo.

"To už je za mnou. Už to mrskám, jak mě to napadne. Někdy je pak koláč tužší, ale to je dobrý na zuby a sanice. Posilovat!", řekne směrem do mísy a prstem zkusí konzistenci těsta.

"Hotovo", zhodnotí kvalitu a začně těsto plácat přímo na plech.

"Nekyne?", zni moje další jednoslovní otázka.

"Na to neni čas. Když chceš kynutej, zajdi si k Jitce. Ta odvažuje a nechává kynout. Podává matka vysvětlení a jednou rukou už je v míse se švestkama.

"Kynutý sou lepší"...poznamenám.

"Ale jo, dyť jo. Ale pro kynutý k Jitce. Chtěls švestkovej koláč, budeš mít švestkovej koláč.", zakončuje máma moje přání laxně.

"Ty pecky si vyplivneš, že jo?", nečeká na odpověď a sází na těsto jednu nevypeckovanou švestku vedle druhý.

"No...", lehce zaprotestuju. Ale jen lehce. V některejch případech je kladení odporu matkám vyslovenou ztrátou času.

"Podej mi z lednice máslo", dostane se mi příležitosti se na výrobě koláče podílet jinak, než jen přitakáváním k tomu, že chci letní nekynutý koláč s nevypeckovanejma švestkama.

"Celý?", zeptám se, protože nevím.

"No ty ses zbláznil. Nepeču dort, peču koláč. Tak na lžíci.", specifikuje matka.

Lovím z příborníku lžíci a mířim k lednici.

"Tak na to si počkám", odsune máma plech s těstem a vyloženejma švestkama.

"Na co?", zastavím se v pohybu u otevřený ledničky.

"Lednička není vokno...vem to máslo a zavři ji.", poznamená matka stejně jako v letech 1970 - 2013.

Vytáhnu máslo, opatrně ho rozbalim, protože tuším, že se dívá....a chystám se vzít ho "na lžíci".

Máma opřená zadkem o linku s rukama vonícíma po švestkách mlčí.

Naberu másla na lžíci.

"Tys to fakt udělal? Lžící? Já se poseru...", zasměje se a máslo ze lžíce stáhne prstem do misky, kde se před chvíli míchalo těsto. Z pytlíku k máslu dosype mouku, z druhýho cukr a jednoruč mísí tyhle tři ingredience dohromady. Máslo začíná sladce vonět kuchyní.

V době míchání drobenky druhou rukou uklízí pytlík mouky a pytlík cukru do kuchyňský linky.

Drobenka přistává na plechu v několika zkušenejch hodech dlaní. Padá na vypouklý bříška švestek, který se pohodlně rozložily po těstě.

"Hotovo. Do trouby a ven." zavelí máma, otočí knoflíkem trouby na sporáku, plech se rozřinčí po mřížce a než se zavřou dvířka od pece máma už myje pod kohoutkem mísu, se kterou pracovala.

"Seš dobrá, trvalo to všechno asi tak 8 minut, bych si tipnul", chválim matku, protože vím, že matky jsou rády za určité výkony chválené.

Matka sundavá zástěru věší ji na háček, otevírá okno od kuchyně, přejede si hřbetem už umyté dlaně čelo, koukne se na mě a řekne: "Hlavně se s tím nesmíš moc pátrat. Je dost příjemnějších věcí, než píct koláč. Třeba jen tak čumět kolem sebe. Vem psa a vypadneme na zahradu..."