Eště, že mám ty kyčle v trapu

Když vás při namátkové kontrole policajt upozorní na to, že máte už rok propadlý řidičák a usměje se a doporučí vám výměnu, máte fajn pocit. "Pomáhat a chránit" nabývá významu těchto slov. A tak se postavíte do fronty...

Davy před výdejnou novejch řidičáků už z dálky prozrazují, že tady necháte dost podstatnou část dne. Máte ale v plánu autotrip po Portugalsku a s propadlym řidičákem vám auto prostě nikde nepučej. Takže - splynout s davem, vytáhnout noviny, posadit se na rantl záhonu, kterej do zadku tlačí jako čert a čekat.

Čekání je tak dlouhé, že byste při něm dokázali přečíst obě knihy Bible tam i zpátky. Noviny jsou ale "zábavou" na zhruba dvacet minut a pak nezbývá než pozorovat a poslouchat, co se děje kolem. Jde o mnohem zábavnější činnost, než jakou nabízí obsah tiskoviny ve vašich rukách.

"Kup bůček a zelí.", zaslechnete část jednoho do mobilu vedeného hovoru.

"No tak se neposere, bude to mít pozdějc.", zalétnou vám do uší slova z hovoru jiného.

"Ne, to rozhodně ne. Řekla jsem, že ty okna umyjete, když jste dneska ještě neměli vyučování.", tepe matka po telefonu potomky a ještě víc jim zhnusí první školní den.

Když tak lovíte útržky zpráv a nemáte možnost vstát a přifařit se k těm zajímavým, protože by to bylo nápadný, děkujete Bohu, že si kousek od vás sedli na stejnej rantl dva pánové ve věku.

Pánové fešáci! Perfektně sednoucí džíny, dokonale vypucovaný boty, polo trička v jasných barvách vyžehlená přímo pro přehlídkové molo a kolem krku ležérně položené kvalitní svetry. Štramáci. Vypadám vedle nich v šortkách a nežehlenym triku jako vandrák.

"Vidíš?" zařve a šťouchne do souseda jeden z nich. Opravdu zařve.

Soused se opatrně začne rozhlížet kolem sebe, loví něco, co má vidět, ale není zrovna úspěšným, a proto se ptá se stejnou intenzitou v hlase. "Co mám vidět, Stando?"

"No tu babu. Támhle tu.", hodí vyzyvatel bradou, protože ví, že ukazovat není slušné.

Kousek od nás, na doslech i hluchýmu, stojí ženská. Kus ženský! S pořádnými kusy na hrudi, které se jen tak halabala povalují pod letními lehkými šaty s výstřihem hlubokým jako Macocha.

"No to jó. To vidim, Stando. To je potěšení.", neřekne, ale zase přímo zakřičí ten, který dosud tápal.

Ta radost dvou šviháků do lůna Macochy dělá radost i mně.

Paní Macochová vytáhne z kabelky krabičku cigaret a nejde přehlídnout, že její velenehty na rukou jsou střídavě nalakovaný reflexní zelenou, modrou a oranžovou barvou. Pan Benetton by se poradoval.

"Nebude tak stará, co myslíš, Milane?", pokračuje v křikohovoru Standa ve chvíli, kdy paní Macochová přiloží k uchu vyzvánějící mobil.

"Dračice.", vykřikne Milan jen jedno slovo a oněmí.

Paní Macochová se totiž předkloní a ze země sebere zapalovač, který jí vypadl z ruky. Masiv Macochy se zachvěje jako při zemětřesení.

"Oh la la.", smyslně a opět nahlas zaúpí Standa. "Eště, že mám ty kyčle v trapu", dodá opět výkřikem.

Nechápu souvislost mezi zemětřesením ve výstřihu a kyčlemi v trapu, ale mám pořád dost času, tak k tomu snad dojde.

"Bysme jí nedohonili, co?", křičí na plnou hubu Milan, "...kdyby se před náma náhodou rozhodla utíkat, co?", řve dál a směje se u toho tak, že klátí hlavou ze strany na stranu tak mocně, až se mu z uší uvolní naslouchátko a unaveně si, přichycené drátkem,  lehne přes okraj límečku polo trika. 

Pár sekund se Milan kolem sebe dívá jako vyplašený koťátko, pak mu dojde, že neslyší a v cukuletu je naslouchátko zpět tam, kde má být.

Paní Macochová stále telefonuje a kroutí se u toho a špičkou sandálku píše do chodníku nějaké tajné vzkazy.

"Já už", křičí dál Standa, "když se chci otočit za nějakou ženskou, tak se musim zastavit a otočit se celej. Když se otočim jen tak", řve dál, "tak se mi zatočí hlava."

"A mně se zatočí i v sedě, Stando. Dyť se na to podívej.", huláká Milan a nálada v našem kolektivu připomíná debatu v baru, kde muzika drtí svoji intenzitou diskuze přítomných. 

Žádnej stud, jen nutkavá potřeba mluvit hodně, hodně nahlas. 

Vytáhnu z tašky láhev z vodou, napiju se a čekám. Čekám na probliknutí mého pořadového čísla (2190!) na displeji v čekárně, na který vidím až z našeho rantlu. A čekám na další pokračování diskuze Milana a Standy.

"Jo jo", zakřičí zase Standa, až to se mnou trhne. "Chodíme blbě, vidíme eště hůř, dlouho postáváme nad žlábkem a uši už máme jen proto, abysme na ně mohli zavěsit brejle. Ale pěkná ženká, to je lék, že jo?", huláká dál a jeho nahlas nakopnutý slova vylétají díky intenzitě, se kterou je vypouští z pusy, až nad střechu Kongresového centra na Pankráci.

"Eště, že sou!", potvrzuje stejně nahlas Milan. "Jen škoda, že s náma nebydlej, viď?, plácne Standu přátelsky po ramenou a řechtá se u toho jako dítě, který v jednu minutu dostane bonbóny, hračku a informaci, že Ministerstvo školství zrušilo povinnou školní docházku.

Standa na chvíli zmlkne. 

"Víš co by to bylo? Dovedeš si představit, co by to bylo? Taková by pořád chtěla, ale já už mám kyčle v trapu. To by nešlo.", křičí o svém hendicapu, který mu brání mít doma paní, jako je je paní Macochová. "To by už byl boží trest, ne potěšení. Mně už stačí jen koukat a mám dost.", dodá opět řevem. "Neměli bysme se jít podívat, jestli už nejsi na řadě? Bolí mě z toho sezení už prdel." zakřičí na Milana.

Fáze, kdy se oba štramáci rozhodli ze sedu vstát, nějakou tu minutu sebere.

Opatrně se jeden i druhý pomalu dostávají ze sedu do stoje. Nožičky obou už lehce haprujou a nechtějí moc poslouchat. Hlasité výdechy při tomto pohybu dávají vědět o náročnosti tohoto úkonu. Oba pak, jak se na štramáky sluší a patří, upraví dlaněma džíny vystouplé při posedu příliš do rozkroku a se stejnou péči oba zvednou límečky u svých polo trik. Jde to všechno ztuha, ale jde to. Pomalými rozvážnými kroky se pak oba vydají ke dveřím do haly, aby si zblízka přečetli čísla na displeji.

Standa měl pravdu. Paní Macochovou by ani jeden, kdyby se rozhodla utíkat, prostě nedohnali...

---

"A přístě, pane Valiček, vás pošleme už asi na přezkoušení.", zaslechnu slova milé slečny za přepážkou, když jsem se konečně dočkal - s pořadovým číslem 2190 - mého nového řidičáku. Jeho platnost vyprší v roce 2028. 

Doufám, že alespoň slyšet budu pořád dobře.