...eště abych tak umřela blbá a bez vizitky!

"Věděl jsi, že varlata vorvaně můžou vážit až tunu?" překvapila matka otázkou týdne. No..., možná i roku. Dozvěděl jsem se to v leže v posteli a rukou automaticky zkontroloval výstroj. Jestli 30 deka - tak teda fakt hodně...

"A že jsi zjišťovala zrovna tohle, Zorinko? Co jinak?", pátral jsem dál a díval se z okna, jak se den připravuje na lidi. Rozednívalo se.

"A jeho jazyk má váhu slona a srdce má velký jako třeba fábii", upřesnila matka.

"Začala jsi studovat univerzitu třetího věku, nebo jsi už za svůj život přečetla všechny podstatný knížky a teď sjiždíš national geographic?", pátral jsem.

"To vim od včera. Z televize.", odpověděla máma a dodala: "A neříkala to Borhyová..."

"A kde to použiješ? Nebo jsi ten moment překvapení vyplácala jenom na mě?", sondoval jsem.

"Nicméně gratluju. Ani jedno jsem netušil a jako šokující to budu předávat dál."

"Ale to je právě chyba! Musíš si takovou informaci schovat a použít tehdy, až bude mít ten správnej efekt. O vorvaních varlatech taky nebudu vyprávět holkách u kafe v cukrárně...", informoval mě matka o tom, jak mám využívat získané informace tohoto charakteru.

"Čili žádný hrrrrrrr a hození infa jen tak pro efekt, že jo?", chtěl jsem se dozvědět víc.

"No rozhodně ne hrrrrrrrrrrrr, ale efekt by doručení podobný informace mezi lidi mít mělo. Votom žádná."

"No a komu asi budu vyprávět to, že koule vorvaně vážej tisíc kilo?..."

"Počkej", zpanikařila náhle matke, "tisíc kilo?"

"No, říkala si tunu, ne?"

"Já to neříkala, říkali to v televizi!", zarazila mě máma a to dost rázně.

"Je to vlastně vůbec možný?", zeptala se najednou jakoby se zrátou víry ve váhu vorvaních varlat.

"Netuším, ale nějaký to kilo to určitě bude a jestli tisíc kilo, tak...", nedokončil jsem úvahu.

"Panečku...", vyplavalo na jeden nádech až zasněněn z máminý pusy.

"Jo, panečku! Tahat bych se s tim teda rozhodně nechtěl", začali jsme se oba smát.

"No tak já se ještě podívám na opakování toho filmu, abych nebyla za krávu, až budu ohromovat lidi v případný diskuzi a za blbku, až budu umírat", dodala ještě optimisticky matka.

"Hodláš umřít jako vzdělaná žena, předpokládám", naskočil jsem na naší naučenou a nikdy pravidly nelimitovanou mluvenou hru.

"No rozhodně. Kdo by chtěl umřít blbej jako punštok?", položila decentní otázku matka.

"Umim rodit děti, kojit je a uvařit jim rajskou. Dokážu vyměnit záchodovou mísu a vymalovat celej barák. Jsem schopná samostaně odřídit auto na velký vzdálenosti a fotit. V cizině se domluvim, i když umím jenom česky. Naučila jsem se obsluhovat mikrovlnnou troubu a mobil. Rozumím tomu, co po mě chtěj psi. Dokonce se mi sem tam podařilo rozumět i chlapum. A teď navíc vim, že vorvaňovi koule vážej tunu."

Chvíli ticho.

"To je k neuvěření, co?", ozvala se po chvilce ticha opět máma.

"Co, ta tuna?"

"Ne, to co všechno umim... a celej život žiju bez titulu!", řekla jakoby zneuznale, ale věděl jsem, jak to myslí.

"No to máš recht, Zorinko, tak vzdělaná a žádnej titul.", udělal jsem mámě dobře a pokračoval "a to každej tejden potkávám tolik blbců, co se jim titulama vizitky jen hemžej."

"Uděláš mi taky nějaký vizitky? Nikdy jsem je neměla. Tak jsem si říkala, že přístí rok, k sedmdesátinám by se to hodilo a moc by tě to nezruinovalo.... Navrhneš, připravíš pro tisk a vytiskneš. A maminka bude mít velkou radost. A před jméno chci titul ing."

"Není to trestný? Inženýrka bez studií?", lehce jsem matku varoval.

"Ink - s ká na konci. Předpokládám, že už kapánek INKontinentní budu. Já nepodvádím!"