A ještě něco.Poslala jsem peníze na konto Bariéry.Od té doby mám každou  chvíli obálku s prosbami o peníze.Kde vzali moji adresu?? To je první otázka.A druhá, mají pocit, že mohu dávat na všechny sbírky? Každý si přece vybere, nejde dávat na všechny!!! Předávání adres mi přijde velice nejkorektní a to nemluvím o tom, že v některých dopis jsou tak srdceryvné příběhy, že to hraničí s citovým vydíráním a to je prostě odporné.Od té doby je ani neotvírám.Dělají si to sami, bohužel.

Někdy je to těžké, dáte peníze a za týden se ve zprávách dozvíte, že vybírali podvodníci a vy se pak cítíte jako blbec. Myslím, že i toto mnoho přispívá k tomu, že jsou lidé opatrní a radši nedají nic, než být za blbce.Kdyby jsme nežili v zemi podvodníků,vypadalo by to jinak.

A ještě jedna věc. Dlouho jsme sponzorovali jednu rodinu, hluchoslepá+slepý, různými opravami v domácnosti. Ovšem naše aktivity celkem polevily v momentě, kdy aniž by dvojice navštívila genetickou poradnu, prořídila si dítě. Naštěstí je zatím zdravé. To jim bylo málo, tak si zadělali na další a očekávají, že jim ho někdo bude živit, kdyby něco. To považuji za sobectví, které nemíním podporovat ničím.

Já nedám nikomu nic a můžete si myslet, že jsem sobí hnusec, já opravdu jsem. Asi 5 let před odchodem do důchodu, jako ČID, pomalu smířená s tím, že budu louskat suchý chleba, se mi naskytlo zaměstnání v jednom občanském sdružení. Majitel vymyslel program zabývající se uplatněním slepých a hluchoslepých. Sám chodil do práce dopoledne 2 hod. odpoledne, aby si odpočnul od rodiny asi 3 hod., chodil rozjímat a přemýšlet jak koho oškubat. Zaměstnaci, méně než minimální mzda maskovaná zkrácenou pracovní dobou, čítající asi 170 hod za měsíc, všichni ČID, na které byl asi trojnásobný příspěvek od PÚ, než který zaměstnanci dostali. Klienti si platili školné a protože byli částečně vedeni jako zaměstnanci, plně invalidní, s příspěvkem na péči, od PÚ dostával ještě mnohem víc, než na ty ČID. V jeho domečku se udělaly ložničky z různých příspěvků, od bílé pastelky, Světlušky, atd. jako ubytování pro klienty, ale ti to nikdy ani neviděli, protože tam hnízdily majitelovy dětičky, strkané klientům na hlídání. Mimo hlídání dětiček, byly vyžadovány nákupy až do domu a občas i úklid. Protože mi scházela do důchodu chvilka, přežila jsem. Ale když vidím jakéhokoliv výběrčího a představím si toho nichcmochra, který to schramstne, ženu všechny svinským krokem a raději koupím pytel granulí pro psa, chudé sousedce.

No snad jsem sem ani už neměla chodit. Ne, nevadí mi, že jste mě nazval sobcem, to unesu. Nemám ovšem po přečtení Vašich odpovědí pražádnou vůli dát někomu z dalších pouličních výběrčích ani korunu. Ano, jistě, moje nebetyčné sobectví. Děláte to blbě, pane Valíčku. Dana M. má tentokrát pravdu ...anebo ji nemá, ale já to cítím podobně jako ona :o)

Zdravím. Nedá mi to se neozvat.... Podpora má opravdu tisíc podob.... sama třeba na ulicích taky nedávám.... pracuju v sociálních službách, doma mám na své náklady canisterapeutické psy....tohle jsou věci, které se pak podepíší na tom, že na ulici není moc z čeho dávat.... někdo dá čas, empatii, svoje schopnosti, někdo finance..... Sbírek je opravdu moc a pro mladé je velmi těžké se v tom orientovat. Myslím, že působení by mělo začít třeba pořádáním přednášek na školách...všeobecně o sociálních službách, handicapu, o tom, jak pomáhat...tahle osvěta se opomíjí...rodiče ji často neznají, protože vyrůstali v době, kdy handicapovaní na ulici vidět nebyli.... Sama mám z přednášek o canisterapii, z různých prezentací sociálních služeb apod. s mladými dobré zkušenosti... zveme je i jako dobrovolníky a umějí pomáhat... ale je potřeba jít do kontaktu jinak, než jako první přes finance.... Navíc i ti vnímaví z nich se na ulici snaží "zachovat tvář"... úplně jiné je, když vybírá třeba jejich spolužáká..."bílou pastelku" u nás dělají gympláci.... a ti vědí, jak oslovit svoje vrstevníky...atd.... Je to o hledání cest....  Co se týká hluchoslepých.....vyšla fantastická knížka "Deník hluchoslepé holčičky" - tu knížku jsem si prostě koupila, abych ji mohla půjčovat.... a oslovit třeba s tímhle konkrétním školy, že je možné číst na besedě, povídat...tak pak reakce oslovených mladých bude jiná... tomu věřím....  Na závěr jednu zkušenost: máme mimo jiné denní stacionář pro děti.... v rámci canisterapie jsem s nimi začala chodit  na výstavy do městkého muzea...první návštěvy byly rozpačité - přímo organizace většinou neodmítnou, ale obavy byly.... teď už se na nás těší, v prostorách muzea bývá integrační karneval, máme volný vstup na všechny akce, je to fajn pro všechny....prorůstáme do většinové společnosti.... ale chce to vyjít...a většinou ze strany handicapovaných a těch, kteří s nimi pracují....protože společnost prostě neví jak.... Hezký den všem :)

Když je nějaká akce (třeba květinový den apod..), dám prvním,co mě zastaví se žlutou kytičkou.. Bohužel pak už nedávám - a to mě zastaví dvacet dalších a já jsem nucena říkat:" Nezlobte se, už jsem dala." Někteří mi to nevěří, ale to je jejich problém. Nejsem Rotshild,abych za den rozdala tisícovku ve dvackách.

Sarko, dulezity je ze date...myslim prispejete, abych byl korektni. Diky Vam za to! Mnohokrát!

Jak se říká, "sté nic umořilo osla". Donedávna jsem pár charitativním organizacím posílal u příležitosti Vánoc nějakou tu korunu. Pak jsem zjistil, že mi ve schránce začínají přibývat obálky s prosbou o příspěvek. Oni si to nejspíš mezi sebou řeknou, kdo je "dajný" a pak se na něj vrhnou jako supi. Takže dnes už všechny takové obálky vyhazuju do koše a přispívám jenom na Lékaře bez hranic a na Tříkrálovou sbírku. Podobné to je i s pouličními sbírkami. Začíná toho být už tolik, že člověk ztrácí přehled i chuť neustále vytahovat peněženku. A nedej bože, když se kromě toho začnou po ulicích potulovat vyhastrošení maturanti, somrující peníze na maturitní večírek.

To já, jako bývalá maturantka, pochopení mám Ale jak jsem psala výše, dám jim jen jednou, další mají smůlu.

... ale zase si já, hyena jedna bezcitná, všimnu, kdo má dneska svátek...:-)

ooo, dekuji

občas dám.....nevím, kolik procent podvodníkům....ale různé cetky za 50 si kupuju od výběrčích, co mají na kasičce jakési razítko celkem často.

Dej pánbu, abych nezjistil, že ten konkrétní člověk byl podvodník.....neb by ostatní doplatili na to, že bych dávat přestal.